Úterý 19. února 2002

předcházející

Duch sportu

Jiří Peňás

Spisovatel George Orwell napsal krátce po skončení druhé světové války článek Sportovní duch, ve kterém se věnoval podílu sportu na šíření a podpoře nacionalismu. Podnětem mu byl zájezd fotbalistů moskevského Dynama do Anglie.

Každý zápas málem vyvrcholil hromadnou rvačkou, takže to, co mělo sloužit k utužení přátelství, málem skončilo vyhlášením války. Zanedlouho ji pak opravdu Churchill vyhlásil, byť jen ve studené formě.

"Na mezinárodní úrovni je sport otevřenou nápodobou války," napsal velký vyznavač fair play a levicový konzervativec Orwell.

Za podstatné nepovažoval chování hráčů, ti dělají to, za jsou placeni, ale postoje "diváků, které tyhle směšné soutěže dohánějí k zuřivosti a vážné, přinejmenším krátkodobé víře, že běh, skok a kopání do míče jsou zkoušky národní cti".

Co se s člověkem může stát, když vidí soupeřit svůj národní tým proti jinému národnímu týmu, dobře ví i jindy umírněný a nacionálně nijak vypjatě cítící jedinec. I jeho se lehce zmocní sportovní mámení, jakési iracionální zatemnění, vinou něhož si počne toužebně přát věci, které mu budou zanedlouho připadat lhostejné, ba poněkud trapné, nebot tento rauš vyprchá snad ještě rychleji než pohlavní nával.

Je udivující, jak takový tvor prožívá jako své cosi, co se odehrává na druhém konci světa a co nemůže jakkoli ovlivnit, i když si v tu chvíli snad myslí, že ano. Rozum by mu sdělil, že přece o nic nejde, že výsledek, ať bude jakýkoli, nemá pro něho osobně, stejně jako pro lidi kolem, žádný praktický význam. Pomine-li nějakou tu zdemolovanou hospodu, onde zničené kandelábry či velmi oblíbenou dohru vítězných zápasů - lynč na provokativně vypadající cizozemce.

Ale nedá se nic dělat, v těchto dnech je většina z nás přesvědčena, že hodnota našeho národního bytí závisí právě na tom, zda několik velmi bohatých mladíků, od dětství cvičených ve velmi exkluzivní činnosti, porazí několik jiných velmi bohatých mladíků. Sám jsem k tomuto chování náchylný a vím, jakých podivností sem při tom schopen.

Před dvěmi lety jsem v takovém amoku sepsal krátký článek, v němž jsem nazval italského rozhodčího reinkarnovaným Mussollinim, a to jen proto, že odpískal penaltu proti mým soukmenovcům. A ještě jsem trucovitě dodal, že kvůli tomu nechci do Evropské unie. Když sloupek druhý den vyšel, měl jsem pocit, že jsem se musel den před tím zbláznit.

Fandění se nepochybně vyvinulo z temných pudů. Římský proletariát se mu oddával při hromadném vymlacování gladiátorů, dnes je touha spatřit krev zjemněna rozkoší z kolektivního zpěvu národní písně či z poněkud erotického vztyčování národní vlajky. Samotný sport v tom hraje podružnou roli. Koneckonců vznikl v 9. století jako nepraktický výmysl anglických a francouzských aristokratů a s jejich společenským úpadkem se odporoučel i on.

Sport měl člověka zušlechťovat, předvádět krásu a důmyslnost pohybů, zdatnost těla, vyrovnanost mysli. Na něco takového fanoušek zvědavý není. To by jinak přece s mnohem větším zaujetím než hokej sledoval závody rychlobruslařů. Ty jsou přece mnohem elegantnější než ty chaotické skrumáže těl robustních hokejistů. Rytmické kmitání dlouhých paží, svištění ostrých nožů po hladkém ledu, svalnatá těla navlečená do těsných kombinéz, dokonalá ladnost pohybu. Jaký krásný pohled a jak hluboká nuda!

A tak ty zlaté hochy podpořme svým nočním řevem. Tím nejlépe vyjádříme, jak hluboce jsme s nimi svými osudy spjati.