Pátek 22. února 2002

předcházející

Astronomie a politika

Bohumil Doležal

Pořad ČT Tady a teď z minulého pátku se tentokrát zabýval tématem poněkud překvapivým: totiž masivní černou děrou, která se zjevně nachází ve středu naší galaxie.

Volba tématu navozuje dvě obecnější otázky: za prvé, proč je užitečné, aby se politická publicistika zabývala astronomickými jevy; a za druhé (což s tím souvisí), nakolik jsou astronomické jevy (tedy například zrovna černé díry) inspirující při pozorování české politické scény.

Odpověď na první otázku není složitá: střed naší galaxie je od sluneční soustavy vzdálen přes třicet tisíc světelných let. Informace, které o něm nyní pomocí nejmodernější techniky dostáváme, tedy pocházejí z doby, kdy lidstvo završovalo svůj úspěšný zápas s neandrtálci.

Dnešní politický terén připomíná tekuté písky (předvolební nejistota, personální změny v ČT); a pouze něco tak časoprostorově odlehlého dává jistotu, že osoba, která zprávu vrhá do světa, přitom nedojde úrazu. Lze se tedy nadít, že se v nadcházejících týdnech a měsících všichni ještě v astronomii důkladně vzděláme.

Druhá otázka je trochu složitější. V posledních dnech se zhroutila čtyřkoalice; KDU se s US dohaduje o podobě nového dvojbloku a zejména jeho kandidátek. Prezident se opět přetahuje se stranami smluvní opozice v personálních záležitostech. V Haagu začíná proces se Slobodanem Miloševičem. Téma černé díry musí mít nějakou symbolickou hodnotu, že se v tak vzrušené situaci dokáže prosadit.

Abychom se jí dobrali, zopakujme si nejdřív stručně, co to černá díra vlastně je: totiž závěrečná etapa krátkého a bouřlivého života přerostlé hvězdy, příliš hmotné a příliš žhavé na to, aby mohla pokojně zesnout. Končí obrovskou explozí, při níž je část její hmoty rozmetána do okolního prostoru, zbytek se smrští v těleso miniaturních rozměrů, vybavené ovšem tak mohutnou gravitací, že donutí i to málo světelných paprsků, které vyzařuje, aby ji obíhaly. Proto je neviditelná a její existence se astronomové pouze dohadují z různých nepřímých svědectví.

Klasickým případem černé díry na české politické scéně byla například ODA: strana co do podpory v podstatě neviditelná, o její existenci jsme se v poslední době dovídali jen díky obrovskému dluhu, za jaký by se nemusela stydět strana tisíckrát větší: tento dluh měl značnou gravitační sílu, cvičil s jejími koaličními partnery a způsoboval jim takové potíže, že se koalice nakonec rozvalila.

Opačným příkladem jsou neviditelní sponzoři, o jejichž existenci svědčily jen mohutné finanční toky k různým českým politickým stranám. V jednom případě proudily finance přímo ze záhrobí. (Nezapomínejme, že podle některých astronomů jsou černé díry jakýmisi brankami do jiných vesmírů!)

To se týká politické minulosti. Pokud jde o budoucnost, čeká nás v dohledné době odchod dvou výrazných osobností do politického důchodu: nejprve se se svou funkcí a s politikou rozloučí premiér Zeman, za necelý rok po něm prezident Havel. Obojí se dá přirovnat k explozi supernovy. Bude zajímavé sledovat, jak se poté budou chovat sociální demokracie a strany, které měly doposud blízko k Hradu.

Jeden ze způsobů, jak se o černých děrách dovídáme, je totiž to, že vzhledem ke své ohromné hmotnosti nutí okolní, docela velké a viditelné hvězdy, aby kolem nich, teď již neviditelných, poslušně obíhaly. Naplní se i tato analogie?