Pátek 1. března 2002

předcházející

Slova a slovíčka

Jiří Dědeček

Kdykoli se mi v životě stalo, že mi někdo řekl: "Beru tě za slovo," cítil jsem se být vázán. Aby to slovo platilo, aby bylo možné i do budoucna mě za ně brát. Abych byl v rámci možností považován za čestného. Poněvadž dostát danému slovu je věc cti, tak jsem to čítal u Arkadije Gajdara. Na Timura bývalo spolehnutí.

Také je ovšem možné vzít člověka za slovo zlomyslně, na základě jeho tlachů a chvástání, donutit ho, aby si ve své ješitnosti za těmi hloupostmi stál, a pak pobaveně sledovat, jak ztrácí půdu pod nohama. A přitom by možná stačilo, kdyby se Knížák docela obyčejně omluvil. Že mu to ujelo, že to tak nemyslel. Jenže to právě ti chycení za slovo nemohou. I když na druhou stranu o Rómech už bylo různými "veličinami" nahlásáno tolik nejapností, že pan ředitel v tom nejspíš nezůstane sám. Ano, opravdu to vypadá, že padnout ho opozičně smluvně nenechají.

V televizních zprávách 26. února pravil ministr Dostál, že je "bytostně přesvědčen, že v Knížákově případě nejde o žádný latentní rasismus." Nechme stranou, jak přesvědčivé je přesvědčení ministerské bytosti, a podívejme se blíže na slůvko "latentní". Latentní znamená skrytý, utajený, neprojevující se na venek. V tom smyslu má Dostál jistě pravdu - Knížákův rasismus je pravým opakem latentního, je zcela zjevný. Protože však ministr chtěl svým proslovem řediteli spíše pomoci než ublížit, musíme se dále ptát, zda vůbec věděl, co povídá.

A tím se už plynule a nenásilně dostávám od braní za slovo k chytání za slovíčko. Je to moje jediná radost dnes stejně jako kdysi ve vztahu k "těm nahoře". Oni se za těch dvanáct let zas tolik nezměnili - jejich jazyk sice dál slouží především k matení voličů, dál si ale uchovává to mocné, nenapodobitelné a inspirující kouzlo nechtěného. A tak si myslím, že je nemoudré hned volat po demisi premiéra, ministra kultury nebo ředitele NG. Vždyť když si představím, že by na ta místa mohli přijít lidé věcní, spolehliví a - nedej bože - i pevní ve slově, naskakuje mi husí kůže.

Vzít dneska některou z veřejně politicky činných osob za slovo není zkrátka možné. I malé děti vidí, že se mezi nimi lže a podvádí, v lepším případě blábolí. Právě proto se lépe chytají za slovíčka. A když pak během čtyřletých funkčních období sami sebe dostanou do situace, kdy váha jejich slova dosahuje záporných hodnot, začnou pracovat na zatemňování našeho zdravého rozumu. A bohužel - zpravidla se jim to podaří do voleb stihnout.