Pondělí 4. března 2002

předcházející

"On to tak nemyslel"

Leo Pavlát

Ve věku globální medializace opakovaně nasloucháme omezenému počtu lidí, které bychom mohli pro danou chvíli označit jako „veřejné osoby".

Všichni ti politici, umělci, sportovci, právníci i jejich klienti hovoří a veřejnost je opakovaně konfrontována s tragikomickým rozporem mezi obsahem jimi vysloveného slova a tím, co mělo podle svého mluvčího znamenat.

Premiér Miloš Zeman nedávno vysvětloval, jaké nedorozumění může vzniknout, jestliže jeho výrok provází tečka na nesprávném místě místo čárky na místě správném.

V tisku byla při té příležitosti připomenuta povídka Jaroslava Haška, v níž se výtržník ohrožující soka holí a řvoucí „Natři ho" hájí před policií, že nic zlého nečinil, neboť volal: „Spatři ho!".

Kdyby Jaroslav Hašek mohl čerpat z naší současnosti, nejspíše by výtržníkovi vložil do úst slova „Šetři ho". Útočník by pak argumentoval, že svou oběť nenapadal, ale bránil. Inspirací by při tom Haškovi mohl být případ českého skina, jenž úspěšně popřel doložené vykřikování „Sieg Heil!" na veřejnosti s vysvětlením, že volal „Si hraj!" Nebyl to tedy člověk nenávistný a xenofobní, nýbrž přátelský a mírumilovný, zbožňující hru.

Ne vždy však takto směšná vytáčka obstojí a tehdy přichází ke slovu vysvětlení dle zásady: „On to tak nemyslel". Nespokojený trenér ruských hokejistů Fetisov na olympiádě zle napadl rozhodčí kvůli údajné zaujatosti proti jeho svěřencům. Prezident Mezinárodní hokejové federace René Fasel takové výtky ostře odmítl, ale hned smířlivě dodal: „Doufám, že to tak Fetisov doopravdy nemyslel."

Fasel, zkušený činitel na mezinárodním poli, tak jen potvrdil zásadu běžnou ve světě veřejně známých osob: vyhlašovat do všech stran, co si člověk nemyslí, není nic neobvyklého. A pokud se licoměrnost veřejně přizná, může dokonce posloužit k omluvě skandálního výroku.

Podobné hry jsme si vzápětí užili i u nás, když ředitel Národní galerie a člen Rady České televize Milan Knížek s nezpochybnitelně xenofobním podtextem uvažoval v tisku o rovnosti před zákonem mezi Romy a Neromy či schopnostech Romů „sdílet s námi náš prostor" a vytvářet díla hodná Národní galerie.

„On se pouze vyjádřil tak, že by to mohlo být tak vykládáno…, ale nemyslel to tak," řekl ministr kultury Pavel Dostál. „Považuji to za nedorozumění," uvedl předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus.

Říkám si, jak by asi s podobnou argumentací dopadl korunní svědek obžaloby u soudu. „Ano, to jsou má slova," vysvětloval by po vynesení nepodmíněného rozsudku, „ale já to tak nemyslel," „Jistě, řekl jsem při svatbě ano," namítal by podobně novomanžel, jenž si manželské soužití představoval jinak. „Ale já to tak nemyslel."

Žijeme ve světě, jehož podoba a vývoj v mnohém závisejí na moci slova. „Na počátku bylo Slovo," stojí v Janově evangeliu. Židovská mystická tradice má za to, že svět nejen Božím slovem povstal , ale že slovo z úst Bohu věrných zasvěcenců může svět zázračně proměňovat i v současnosti.

Ale i kdybychom nebyli nakloněni představám věřících, dobře víme, že slovo činí člověka lidským: jako výraz myšlení, jako výraz volby, jako výraz odpovědnosti. A v tomto smyslu platí pro všechny lidi bez rozdílu: Čím čistší slovo, tím čistší člověk.