Úterý 12. března 2002

předcházející

Terezínský křišťál

Jiří Peňás

Od železničního nádraží v Bohušovicích nad Ohří projdete směrem k náměstí s poněkud kuriózní secesní sochou Jana Husa, a pak už to netrvá dlouho a jste na konci města. Před vámi se otevře romantický výhled na hřeben Českého středohoří.

Tu skoro pohádkovou kulisu měli před sebou i ti, kteří přijížděli od listopadu 1941 do jara 1945 v transportech z holešovického seřadiště. Byla před nimi pak už jen krátká cesta po silnici a po dvou kilometrech byli na místě, v bývalém pevnostním městě Terezíně, přeměněném v těch letech v židovské ghetto, přestupní stanicí na cestě na Východ, ke konečnému řešení.

	Pokud do Terezína člověk nejel se školou, většinou se tím směrem nevydával. Příčina nebyla v nezájmu o historii, ale v averzi k jejímu uctívání, které byla za let našeho zrání především určováno manipulací a falšováním.

Ke své hanbě přiznávám, že jsem tam byl poprvé až minulý týden. Tou pobídkou mi byla četba knihy Ruth Bondyové nazvaná jednoduše Jakub Edelstein. Tak se jmenoval vedoucí představitel židovské obce v těch strašných letech. Bondyová s jedinečnou plasticitou, přitom střízlivě a faktograficky, portrétuje osudy tohoto muže.

Před emigrací volil pomoc svým bližním a až do svého konce (Edelstein byl i se svou rodinou zabit v Osvětimi) hrál nevděčnou roli nárazníku mezi vraždící mocí a bezmocnými oběťmi. Bondyová, která sama prošla Terezínem a přežila Osvětim, ve své knize vytvořila ale i kroniku terezínského ghetta, a s ní i posledních let existence českého židovstva.

Nebýt té knihy, asi bych svou cestu do Terezína dál odkládal. Naší skromné výpravy se účastnil ještě spisovatel a nakladatel, a i oni tam přijížděli poprvé. Pokud tam člověk nejel se školou, většinou se tím směrem nevydával. Jako by v naší generaci existoval jakýsi terezínský blok. Příčina nebyla v nezájmu o historii, to vůbec ne, ale v averzi k jejímu uctívání, které byla za let našeho zrání především určováno manipulací a falšováním.

Příklad Terezína patřil k nejkřiklavějším. Existenci ghetta sice nemohli komunisté popřít, ale jak mohli, tak o něm mlčeli. Pieta se soustředila na věznici gestapa v Malé pevnosti, kde byl zřízen Památník národního utrpení, o židovském utrpení v něm padla zmínka maximálně na okraj. Ve městě sice stálo muzeum, bylo to však muzeum SNB a revolučních tradic severočeského kraje. Větší frašku si snad ani není možné představit.

	Ve městě sice stálo muzeum, bylo to však muzeum SNB a revolučních tradic severočeského kraje. Větší frašku si snad ani není možné představit.

Do domů někdejšího ghetta se po válce nastěhovala armáda, a ta sionistickou propagandu jistě šířit nehodlala. Po jejím odchodu v roce 1996 to prý v Terezíně za moc nestojí, řekla nám servírka v olezlé pivnici, a ještě dodala ta jinak milá osoba, že Židi tu už mají zase domy a Němců se tu roztahují celé houfy, a to se jí nelíbí. Vděčnost armádě je tu vyjádřena názvem hlavního terezínské náměstí: nese jméno Československé armády.

Není proto divu, že Muzeum ghetta mohlo být otevřeno až po listopadu 1989, jak ale píše historik Tomáš Pěkný v knize Historie Židů v Čechách a na Moravě, ani tehdy nebylo jednoduché tuto myšlenku prosadit. Konečně důstojný památník stojí právě v budově onoho muzea SNB. Za války to byl chlapecký internát, kde hoši vydávali ilegální časopis Vedem a kde vychovatelé i chovanci zachraňovali svou míru lidství.

Vyjdete ven a první čeho si všimnete, je cedule propagující ve třech jazycích jakýsi krámek opodál. Hlavním artiklem je v něm český křišťál.