Čtvrtek 14. března 2002

předcházející

O odpovědnosti k druhým

Jaroslav Veis

Nevzpomínám si, že bych kdy v životě viděl titulní stranu deníku, který se prohlašuje za vysoce seriózní, avšak na níž hlavní titulek přes pět sloupců pojednává o psovi a hned vedle je na dva sloupce fotografie onoho psa. Ten titulek v pondělních Lidových novinách zněl "Pes zabil malého chlapce" a pes na fotografii byl za mřížemi.

Chlapci bylo sedm let a vlčákovi čtrnáct měsíců. Co přesně se stalo, ví jen ten mladší avšak s většími zuby, který setkání přežil. Jenže ten je, jak říkají ochránci zvířat, němá tvář a i když zůstane za mřížemi, až zčerná, slova z něj nikdo nedostane. A ostatně, nebylo by proč se ho ptát - je-li nutné o někom mluvit, pak o lidech, ne o zvířatech.

O starosti, kterou na sebe člověk bere tím, že má psa, jenž dokáže ostatní tvory ohrožovat, dokonce i zabíjet. O starosti nás ostatních, kteří možná máme jiné psy a možná taky žádné, avšak rozhodně bychom se měli dokázat postarat o to, aby žádní psi nezabíjeli.

O to se ovšem, jak dokazují stále četnější příklady a naposledy tento z Rumburka, postarat nedokážeme. Teprve když další psí čelisti sklapnou, najednou znovu spráskneme ruce a voláme, že dál už to není možné, že se s tím musí něco udělat.

Ta neschopnost být odpovědný k životům jiných má mimochodem něco podobného s jinou dost rozšířenou lidskou činností, zvanou myslivost. I jejím důsledkem bývá čas od času smrt někoho zcela nevinného, kdo měl prostě jednom smůlu, že si ho lovec spletl s jiným živým tvorem. I potom následují titulky v novinách a lamentace nad tím, jak je střílení po živých tvorech nebezpečné. I potom nastane po dni, po dvou znovu ticho, až do dalšího výstřelu nikoli na divočáka, ale na pocestného či na kolegu v zeleném.

Chválabohu, myslivci musejí mít alespoň nějaké zkoušky a na zbraň schopnou střelby ostrými náboji nějaké povolení. Na živou zbraň typu ostrý pes však netřeba ničeho než kupky peněz.

Přitom prakticky ve většině zemí, k jejichž životnímu stylu standardu se tak úporně snažíme přiblížit, je držení psů nebezpečných plemen psů regulováno. Nejenže je nemůže chovat každý, ale i ten, kdo je chová, musí dodržovat celou řadu pravidel, z nichž nejobyčejnější je, že pes má být na vodítku a mít košík.

Odpůrci takových norem u nás argumentují tím, že i v zemích, kde takové zákony mají, majitelé nebezpečných psů riskují pokuty či tresty a zákony nedodržují. A krom toho, výjimečným tragediím, k jaké teď došlo v Rumburku, se prý stejně úplně zabránit nedá. Něco na tom vskutku je - ale když už jsme takové fatalisté, proč tedy nevzít stejný metr třeba na zákaz alkoholu za volantem? I ten přece nemá smysl, vždyť ho porušují den co den opilí řidiči, kteří usedají za volant a způsobují tragedie.

Naštěstí při sobě fanoušci silného pití nedokážou držet tak, jako vlastníci bojových psů. Kdyby byli, možná by prosadili názor, že pití kvalitních pálenek a vín slavných značek je vysoce ušlechtilé a netřeba mu tudíž bránit nějakým zákazem řízení. Že to pouzí pijani a nikoli milovníci jsou příčinou tragedií.

Zdá se vám to absurdní? Je to absurdní. Ale stejně absurdní je domnívat se, že každý, kdo si z nejrůznějších důvodů pořídí psa, jemuž se jednou říká bojový a jindy ostrý, na to má dost zodpovědnosti i rozumu. Bohužel, opak je pravdou a je nevyšší čas podřídit držení takových psů nějakým pravidlům. Jsou totiž velmi často nebezpeční. Zejména vlastníci – psi až v druhé řadě.