Pondělí 18. března 2002

předcházející

Vyrovnání se s minulostí

Petruška Šustrová

Vyrovnávání se s minulostí, to je heslo, bez kterého se v postkomunistické zemi neobejde skoro nikdo, kdo chce být pokládán za demokrata. Pod vlajkou vyrovnávání se s minulostí probíhají soudy s komunistickými zločinci, přijímají se různé druhy lustračních zákonů, zřizují se instituce či komise, které mají minulost zkoumat.

V České republice se tento proces daří poměrně dobře, připomenu aspoň právě schválený zákon o odtajnění svazků, které vedla Státní bezpečnost. Tedy poměrně dobře si vedeme ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi. Ve srovnání s představami mnoha českých občanů to zdaleka tak dobře nejde, ale přimlouvala bych se, abychom srovnávali realitu s jinou realitou a nikoli jen s představami.

	Nezpracovaná minulost se může v kterémkoli okamžiku promítnout do přítomnosti a nadělat nepěknou paseku.

O tom, proč je potřeba se s minulostí vyrovnávat, bylo napsáno už tolik moudrých i pošetilých slov, že je mi skoro trapné je připomínat. Pro pořádek to však udělám. Stručně se ty důvody dají shrnout do dvou.

Zaprvé takové vyrovnávání, vedené soudní cestou, buduje a upevňuje naši jistotu, že žijeme v právním státě. Druhý důvod je zdánlivě metafyzičtější - nezpracovaná minulost se může v kterémkoli okamžiku promítnout do přítomnosti a nadělat nepěknou paseku.

Podíváme-li se na to, co se v posledních týdnech děje kolem Benešových dekretů, hned si uvědomíme, že nejde o žádné abstraktní tvrzení, nýbrž o smutnou skutečnost. Nezpracovaná minulost dává českým politikům co proto.

Postavíme-li vedle sebe poměrně úspěšné české vyrovnávání se s komunistickou minulostí a katastrofální neschopnost většiny české společnosti a prakticky celé české politické scény podívat se bez emocí a s odstupem na poválečné vyvlastnění a vyhnání německé menšiny, zjistíme, že vztah k těmto částem naší minulosti je takřka protikladný.

	Na jedné straně se rádi vypořádáváme s komunistickou minulostí, a na druhé straně nechceme dát dopustit na svou minulost nacionalistickou.

Je to zarážející - na jedné straně se společnost ráda zříká režimu, pro který skoro všichni nejednou v komunistických pseudovolbách hlasovali, a na druhé straně se nedokáže střízlivě podívat na to, co se stalo před víc než půlstoletím, dnešníma očima - jako na etnickou čistku. Na jedné straně se rádi vypořádáváme s komunistickou minulostí, a na druhé straně nechceme dát dopustit na svou minulost nacionalistickou.

Myslím, že tento protiklad má racionální psychologickou příčinu. Pokud jde o komunismus, je většina z nás v tom či onom smyslu oběťmi. Jsme tedy jaksi na straně dobra, bylo nám ublíženo. S vyhnáním Němců se to má docela jinak, tam jsme pachatelem křivdy, a člověk si nerad přiznává, že v dobré víře spáchal něco nepřipustného.

Nechce se nám být těmi, kdo někomu ublížili - a tak se raději držíme zabydlených myšlenkových pochodů, ospravedlňujeme neospravedlnitelné a nechceme vidět, že evropské myšlení dávno jakoukoli formu etnických čistek odvrhlo. Snad bychom se už měli pomalu učit vyrovnávat se nejen s komunistickou minulostí, ale i s evropskou přítomností.