Úterý 19. března 2002

předcházející

Vzpomínka na oslavu sv. Josefa

Miloš Rejchrt

Nazývalo se to cela předběžného zadržení, ale byl to spíše nevětraný, neudržovaný záchodek. Soudruh bachař se dlouho nemohl klíčem trefit do zámku a do cely málem upadl. Nebylo divu, oslavám sv. Josefa neunikli ani soudruzi z Bartolomějské.

Palandová lůžka tam byla celkem pro čtyři osoby, když se ale soudruhovi v uniformě SNB podařilo zavřít za mnou dveře, napočítal jsem se jako obyvatel v pořadí sedmý. Na zemi však ležel ještě neobsazený kus molitanu. Smůla, že těsně u té páchnoucí mísy, ale kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, a mne tam uvedli až po půlnoci.

Bylo to dnes před dvaadvaceti lety poprvé ale ne naposled, co jsem trávil dva dny a dvě noci v tomto zařízení. Stal jsem se totiž podezřelým ze spáchání trestného činu výtržnictví, ač jsme nijak bujaře neslavil, naopak. Pokojně jsem v jednom pražském bytě naslouchal filosofické meditaci profesora Palouše. Takováto setkání ale hodnotila StB jako výtržnictví zvláště rafinované a trestala je. Přežít těch osmačtyřicet hodin v cele předběžného zadržení se dalo, příjemné to ale nebylo ani trochu.

Je užitečné nezapomínat. Zvláště užitečné je konfrontovat vzpomínky naší generace se vzpomínkami jiných, například politických vězňů z padesátých let. To člověk zjistí, že to, co ho před 22 lety sužovalo, bylo jen taková drobná šikana, kterou s tím, co prožili oni, srovnávat nelze.

Nám disidentům komunisté znepříjemňovali život. Vězně v padesátých letech ale mučili. Nás zavírali většinou jen na osmačtyřicítky, je alespoň na pár let. Nám hodili na zem kus molitanu, jim ani to ne.

	Dnešní vězeňské podmínky, policejní a justiční praxe jsou s praktikami hlubokého komunismu prostě nesrovnatelné. Stavět je na roveň znamená to znicotňovat utrpení těch, kdo se ocitli v soukolí té nejhlubší policejní a justiční komunistické svévole.

Předseda poslanecké sněmovny Parlamentu ČR nedávno označil okolností dodání odsouzeného Milana Šrejbra do výkonu trestu za "praktiky hlubokého komunismu". To je ovšem přinejmenším omyl či výpadek paměti. Přece pana Šrejbra, jak jeho obhájce sdělil médiím, "sanitou vozí do Střešovické vojenské nemocnice na kontroly", těší se "abnormální péči" a "zacházejí s ním perfektně".

Za hlubokého komunismu padesátých let ba i jen za povrchního komunismu 80. let se s odsouzenými nebo i jen podezřelými zacházelo o hodně jinak. Malování čertů na zeď se nevyplácí, umožňuje skutečným čertům rejdit téměř nepozorovaně, například nás nenápadně uvykat tomu, že i ve vězení se obyčejným lidem věnuje péče taková ta normální, zatímco těm V.I.P. vězňům se poskytuje péče abnormální, vskutku nadstandartní, a to nejen ze strany lékařů.

Dnešní vězeňské podmínky, policejní a justiční praxe jsou s praktikami hlubokého komunismu prostě nesrovnatelné. Stavět je na roveň znamená to znicotňovat utrpení těch, kdo se ocitli v soukolí té nejhlubší policejní a justiční komunistické svévole.