Středa 20. března 2002

předcházející

Duševní nadýmání Čechů

Jiří Hanák

Ten muž trpěl, ale čím? Občasný návštěvník redakce, věku sice už patriarchálního, tělesně a duševně však pozoruhodně křepký. Samouk se solidními základy předválečného formálního vzdělání a najednou z něho padaly kaskády neuvěřitelných nesmyslů.

Že nejžádanějším světovým platidlem před druhou světovou válkou byla československá koruna a proti ní že byly libry a dolary pouhé nic. Že ČSR byla prvořadou průmyslovou velmocí, na jejíž výrobky ostatní země málem stály frontu. A že jsme byli jedním z nejgramotnějších národů na světě - a v tom měl onen muž konečně pravdu. O pravém stavu věcí jsme ho patrně nepřesvědčili, jeho chorobu jsme však diagnostikovali přesně: trpěl duševním meteorismem, chorobným duševním nadýmáním.

Tou chorobou ve větší či menší míře trpí většina z nás. Projevuje se tak, že člověk si vybuduje vzdušné zámky a pak na nich staví jako na betonovém podkladu. Povzbuzovala nás v tom škola, umění, knihy, v době zcela nedávné i čeští politikové.

	Chorobné duševní nadýmání se projevuje tak, že si člověk vybuduje vzdušné zámky a pak na nich staví jako na betonovém podkladu.

Na pražském kopci Vítkov stojí největší jezdecká socha na světě. Její vznik doprovázely zuřivé půtky. Žižka prý by neměl mít pod sebou chladnokrevného norika, spíše plnokrevníka. A místo palcátu v ruce bibli. A kůň by neměl být všemi čtyřmi na zemi, nýbrž v nějaké energické pozici. Jen o jednom nikdo nepochyboval: že na Vítkově by takový pomník měl být. Vždyť právě tam přece boží bojovníci rozmetali první Zikmundovu křížovou výpravu, ne?

Ve skutečnosti se však na Vítkově odehrála epizodka. Zikmund přitáhl ku Praze, aby se dal korunovat českým králem. To se mu bez problémů podařilo. Pak učinil průzkum bojem na onom Vítkově. Zjistil, že Pražané se budou bránit. Musel by město obléhat, neměl však dost peněz, aby mohl dále vydržovat své vojsko, a tak odtáhl. Toť vše.

Těsně po konci první světové války jsme zase trpěli představou, že jsme největší národ. Cožpak to neřekl sám veliký Clemenceau? Bájily noviny, bájily politikové a národ věřil. Že prý ve Versailles na mírové konferenci zástupci velmocí neučiní nic, aniž by se předem neporadili s naším doktorem Benešem.

Že dostaneme kolonie a koridor k Jadranu dostaneme a vůbec všechno co chceme dostaneme. A pak jsme dostali kousek Slezska, ačkoliv jsme chtěli celé a placení reparací za Rakousko jsme dostali. A aby nám to tolik nesmrdělo, říkalo se tomu daň za svobodu.

	Duševním meteorismem možná trpějí i jiné národy, u nás je to však pandemie.

Duševnímu meteorismu jsme propadli i po druhé světové válce. Skvělé špionážní výkony Obrany národa a poprava Heydrichova? Jistě, samozřejmě. Jinak to ovšem vypadalo jinak. Citát z ilegálního Rudého práva z února 1945: "V šestém roce války stal se tento takřka neuvěřitelný případ: ve směně jistého závodu byl slíben hlt kořalky a zvláštní příděl cigaret tomu, kdo se dobrovolně přihlásí k práci o vánočních svátcích. Přihlásili se všichni!"

A přece jsme brzy po válce začali věřit, že jsme zase veliký vítězný národ. Partyzáni a protifašističtí bojovníci se množili dělením a dědičně. Jako po listopadu bojovníci proti komunismu. Jako by nějaká tajemná ramlice vrhala jejich nové a nové pluky. Kdo ještě nebojoval proti komunismu, nechť se přihlásí na obecním úřadě! A shora nás politikové utvrzovali: Jsme skvělí! Celý svět zírá, jak nám ta transformace jde! Holt tradice! Na nikoho při vstupu do EU čekat nebudeme!

Duševním meteorismem možná trpějí i jiné národy, u nás je to však pandemie. Možná bychom se měli chovat jako potkani. Ti vždycky k návnadě vyšlou jedince, který ji očuchá a ochutná. Teprve když je všechno v pořádku, zbaští návnadu ostatní. My bychom měli ke každé návnadě vyslat nejdříve zdravý rozum. A pak teprve věřit a nadýmat se. Bude-li na co.