Pátek 22. března 2002

předcházející

Dvojí obraz Ameriky

Tereza Brdečková

Mám ráda Ameriku. Líbí se mi její sebedůvěra, orientace na budoucnost, fungující služby, věčná připravenost lidí začínat znovu a jinde a pocit, že je to možné kdykoliv, třeba v osmdesáti.

Jsou věci, které Američanům nezávidím: slabý sociální systém, zvyk že pokud nepracujete jako blázen dvacet hodin denně, musíte to aspoň předstírat, mizernou kávu v půllitrech a jistotu, že máte-li hrát ve společnosti nějakou roli, musíte mít peníze.

Dalším věcem nerozumím, třeba proč tam tak důsledně platí přísloví sejde z očí, sejde z mysli, a proč tolik Američanů běhá ve fitcentrech na pásu, když mohou běhat venku a dýchat čerstvý vzduch.

A jiných věcí se bojím: například snadnosti, s jakou tam lidé užívají slovo válka, aniž by si přesně uvědomovali, co znamená, nebo jejich přesvědčení, že ozónová díra je na Strýčka Sama krátká a globální problémy se dají řešit úderem pěstí do stolu.

	Od útoku na New York a Washington mám v Čechách často dojem, že můj blažený vztah k Americe spředený ze sympatie, zvědavosti, důvěry a obav už není žádoucí.

Nečekám, že mi Američané budou moje sympatie či antipatie oplácet, a oni to ani nedělají, protože jsem jim jedno. V té souvislosti si vzpomínám na film Pan a paní Bridgesovi, kde je vidět Paula Newmana se ženou v roli středostavovského amerického páru na dovolené v Paříži těsně před válkou.A Newman říká: To bych rád věděl, kdy ti lidé dělají svou práci a obchody, když mají tři hodiny na oběd. Dodnes neznám přesnější zkratku o vztahu Američanů k Evropě obecně.

Od útoku na New York a Washington mám v Čechách často dojem, že můj blažený vztah k Americe spředený ze sympatie, zvědavosti, důvěry a obav už není žádoucí. Pořád dokola čtu a slyším, že pomalu celý svět stojí za americkým prezidentem, že válka proti teroristům jde díky Američanům skvěle, a že si všichni můžeme gratulovat, že Bushe máme. Některým žurnalistům se přitom občas vloudí do počítače plamenný duch, jako když se kdysi psalo o Leninovi a Rudém náměstí.

I já jsem upřímně ráda, že v Afghánistánu už nevládne Taliban. To mi ale nebrání vidět jiné věci: třeba že Američané odmítají podepsat Kjótské protokoly, pohybují se na středním východě jako slon v porcelánu a spojenectví zbytku světa potřebují, jen když jim momentálně teče do bot.

Každý den mi chodí e-mailem nezávislý americký deník Truthout, který shromažďuje alternativní, převážně protibushovské texty ze seriózních listů typu New York Times či Washington Post. A tak, zatímco se v českých novinách dočítám, že Amerika nepřetržitě a slavně vítězí a G. W. Bush je požehnání, Truthout mne informuje, že Amerika tak jednoznačně nevyhrává, že její ztráty jsou větší, než se přiznává, že v Afghánistánu panuje chaos, že vše se děje ve jménu ropných zájmů prezidentova otce. Že v Americe nevládne Bush, ale zbrojní lobby, a že to není požehnání, ale tragédie.

	Nakonec vůbec nejvíc se bojím dvou věcí: českého podlézání jakýmkoliv autoritám a slabého amerického citu pro cokoliv, co vychází z jiné kultury.

Po měsíci četby Truthoutu v kombinaci s českými deníky mi kupodivu jdou na nervy nejen ty noviny, ale vlastně všechno - a taky já jdu na nervy všem. Snažím se protibushovsky laděným Američanům vysvětlit, že bez kovbojů Bushova či Reaganova střihu by u nás vládli dodnes komunisté. A oni volají, že to nelze srovnávat, protože komunismus se nepoložil díky Reaganovi, ale vlastní neschopností.

Doma se zase pokouším přesvědčovat, že spousta Američanů za Bushem vůbec nestojí. Podle nich jeho politika boje s terorismem léčí symptomy a nikoliv chorobu. Ale obvykle mi řeknou že takto smýšlejí jen zbabělí intelektuálové a anarchistická mládež.

Pravda je určitě na obou stranách, nevím ale, v jakém poměru. Nakonec vůbec nejvíc se bojím dvou věcí: českého podlézání jakýmkoliv autoritám a slabého amerického citu pro cokoliv, co vychází z jiné kultury, snad s výjimkou délky polední pauzy. Když to spojíte dohromady, je dost hrozivý příslib.