Pondělí 25. března 2002

předcházející

Odpočívej v pokoji/Ruhe in Frieden

Zdeněk Lukeš

Už před časem, v osmdesátých letech, kdy jsem pracoval v archívu architektury na pražské Invalidovně, za mnou občas chodíval fotograf amatér Miroslav Urban.

Měl prazvláštního koníčka - dokumentoval polorozpadlé kostely, hřbitovy, zámky a stavení v oblasti Sudet. Příznačně to fotil na prošlý materiál, takže tím ještě umocňoval všeobecný pocit zmaru, který na vás padl při prohlížení. Mimochodem z těchto dokumentací vznikla kniha s příznačně drsným názvem Do prdele šel můj kraj, kterou Urban vydal v roce 1993 vlastním nákladem.

V posledním čísle Revolver revue najdete rozhovor s Miroslavem Urbanem. Na obálce je pak použita jeho barevná fotografie, na níž je jakýsi starý hřbitov, jemuž dominuje azurově modrý plavecký bazén, umístěný v jeho centrální části.

Ta fotka mi nedala spát a tak jsem se na inkriminované místo vypravil. Jak jsem s údivem zjistil, leží přímo v centru Liberce na trojúhelníkovém pozemku vymezeném ulicemi Budyšínskou, Ruskou a Ruprechtickou. Býval tu od roku 1832 německý hřbitov s řadou cenných plastik - barokních soch z nedalekého kostela sv. Kříže i náhrobních figur z dílny slavných pražských sochařů Václava Prachnera a Josefa Maxe (připomínám, že Prachner je např. autorem známé sochy dívky na Mariánském náměstí a pozdně klasicistních náhrobků na malostranském hřbitově; Max pak vytvořil řadu plastik pro Karlův most a spolu s bratrem Emanuelem pomníky maršála Radeckého a císaře Františka I., které jsou dnes v lapidáriu Národního muzea).

Liberecký hřbitov byl zrušen v roce 1956. Z části hřbitova je park, další partie - i s pozůstatky nejcennějších hrobek - slouží jako tzv. „zahradnické centrum", kde si můžete koupit různé nástroje, dřevěnou chatku (jedna stojí mezi hroby) nebo právě ten azurový laminátový bazén. Ten je zapuštěn do země přímo pod zrezivělým železným krucifixem a pár metrů od nádherných mramorových soch - dnes ovšem vesměs bezhlavých.


Zahradníci Liberecku ...

Tak nevím, co si o tom mám myslet. V rámci projektu smíření byla jen kousek odtud znovu postavena synagoga, kterou za války vypálili nacisté. Finanční prostředky na tuto akci i na stavbu nové skutečně krásné knihovny dali dohromady Češi i Němci.

Liberec se bohužel pyšní i jinou raritou: Však přijďte se podívat! Můžete si sednout na lavičku, poslouchat zpěv ptáků na staletých stromech a do hřbitovního ticha vám bude jemně znít šplouchání vlnek v bazénu. Pokud ovšem budete mít štěstí. Ze zahradního centra pár desítek metrů odtud může totiž také burácet motorová pila, předváděná zákazníkovi.