Úterý 26. března 2002

předcházející

Anděl zpívá špatně

Pavel Klusák

Pohled do výkladu trafiky působí, jako by se půlka zábavních časopisů pro odrůstající děti ve skutečnosti zabývala nebeskou klenbou: „Kupte si svou hvězdu!", navrhuje poslední číslo čehosi, a jiné žaluje: „Zabili anděla, parchanti!"

Zabitým andělem je míněn nedávný večer, na kterém se rozdávala výroční ocenění domácího hudebního showbyznysu. Zatímco některá periodika mu udělují shovívavější hodnocení, jiná rozhodují, že to byla nejtrapnější akce roku, který sotva začal. Je pravda, že výsledky mohou přinášet nemálo rozpaků, stejně jako celý ráz večera a lapsus s udělením ceny někomu jinému. Tenhle omyl je ale nakonec asi tak tím nejlidštějším na celé věci: stárnoucí příznivce bigbítu Vojtěch Lindaur, šéfeditor Rocku a popu, se prostě přepsal. Měl-li by kvůli tomu někdo abdikovat, zvítězila by absurdní úředničina nad normálním během věcí.

Výkřiky médií, upozorňující na poklesky během večera, ovšem svorně pomíjejí to, na co nemá vliv žádný konkrétní večer. Je to sama povaha akce: když se převypráví, zní poměrně nepochopitelně. Výsledky tu totiž vzcházejí ze sčítaných hlasů těch, kteří podle pořadatelů tvoří český hudební showbyznys.

Vedle rozhlasových pouštěčů rozhodují hudebníci, prodavači z obchodů, novináři, pořadatelé koncertů nebo třeba záhadný počet devatenácti osob ze všemožných kanálů českých televizí. Nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, o čem svědčí průsečík těchto hlasů - stejně tak jako proč by nemohli hlasovat i nějací učitelé zpěvu, odboráři, kominíci a poslanci.

Neztráceli bychom tolik slov o byznysu, kdyby nezabíral hudbě a přirozenosti tolik místa. Tvrdí-li Václav Klaus, že přírodu reguluje trh, je to paralelní myšlenka s tou, že špička hitparády je tou nejpřirozenější a nejživější muzikou, jakou si můžeme přát.

V takové situaci se dostáváme chtě nechtě do bojové pohotovosti: každá hudba, na které se neshodnou obchodníci, si musí své normální místo vybojovat: ne popularitu, ne velký ohlas a cestu ke slávě - normální místo, na kterém by přežívala. Je to často hudba, mluvící svébytným jazykem, kódem k jehož rozumění je nutno učinit vstřícný krok.

Neučiníme-li ho, skončíme u pařezovité strnulosti tvrdící, že romští umělci nejsou pro naši Národní galerii dost dobří. I o tom je neandělský princip, povyšující chaos a prostřednost na pečeť kvality.