Středa 27. března 2002

předcházející

Výročí

Leo Pavlát

S příchodem dnešního večera začíná letošní židovský Pesach neboli „Svátek překročení", připomínka vysvobození Židů z egyptského otroctví. Je to svátek velice starý: židovská tradice dokonce zcela jednoznačně uvádí, že Židé vyšli z egyptské poroby 14. dne hebrejského měsíce nisan roku 2448 židovského letopočtu, což odpovídá prvnímu úplňku v období březen - duben roku 1312 před letopočtem občanským.

Pravda, kdybychom v oné době mohli o nějakém březnu či dubnu uvažovat. V každém případě Pesach se vlastně letos bude slavit po třítisící tři sta čtrnácté. Z hlediska židovských národních i duchovních dějin je to převratná událost.

Má se za to, že prožitek egyptského otroctví a následného vysvobození stmelily Židy v jeden národ, a u vědomí toho proto Pesach dodnes slaví nejen Židé nábožensky praktikující, ale i veskrze sekulární: všichni, kdo tyto dějiny považují za své a kdo se na nich chtějí nadále aktivně pedílet.

První pesachový večer se židovské rodiny na celém světě sejdou doma u slavnostně prostřeného stolu a společně čtou knihu pesachového vyprávění zvanou Hagada. Děti podle ní kladou otázky a dospělí odpovídají:

Proč je povinností vyprávět z generace na generaci příběh vysvobození, zázračný příběh o pozvednuté lidské důstojnosti a nově nabyté odpovědnosti za sebe i za svět. Proč se o Pesachu máčí hořké byliny ve slaně vodě - na paměť trpkého života a slz dávných předků prolitých v době útisku.

Proč se nejí nic kvašeného - protože kvas symbolizuje zlo kypící v každém z nás, jehož se máme vystříhat. Proč zlovolný vládce došel trestu. Proč člověk nemá být malomyslný ve chvíli strázně a proč je třeba projevovat vděčnost za všechna dobrodiní života. Proč víra dává sílu a věrnost přivádí pomoc. Kvůli tomu všemu je v Hagadě řečeno: „V každém pokolení je povinností každého Žida vidět sama sebe, jako by on sám vyšel z Egypta."

Říkám si, zda by Pesach zůstal v židovském společenství takto živý, kdyby byl připomínán více méně formálně jako význačné datum v národní historii - jako pouhá vzpomínka a výročí. To by pak v novinách, alespoň těch židovských, vyšel dnešního rána článek nazvaný: „Třítisící tři sta čtrnácté výročí východu z Egypta".

V něm by se nebohý novinářský elév snažil na dvanácti řádcích popsat, co se kdysi seběhlo, a proč by o tom čtenáři měli vědět i dnes. Anebo spíše, jak se tak dívám na ten letopočet, by to dopadlo jinak: editor by nakonec článeček o dávné cestě ke svobodě vyškrtl, protože by usoudil, že dané téma se dá vyjádřit aktuálněji a že číslo 3314 publikum nezaujme: cifra je to nekulatá, protože nekončí na nulu, navíc v daném případě by letopočet musel být jiný od základu; řekněme alespoň 3500, aby vůbec po všech těch staletích stálo za to psát o jedné národní historické epizodě.

Ale je tu ještě třetí možnost, nejpravděpodobnější: Kdyby Židé ve své historii uvažovali o Pesachu jako o minulosti, datu a výročí, žádné židovské noviny by už neexistovaly. Nebyly by noviny a zřejmě dobrých pár tisíc let ani Židé sami.

Protože tam, kde lidé neprožívají vlastní dějiny jako současnost, ale jako čísla, kde jim minulé události nejsou mostem, po němž jdou se všemi předchozími generacemi odněkud někam, tam už vlastně není ani - přítomnost.