Úterý 2. dubna 2002

předcházející

Jak někdo může?

Ondřej Neff

Český jazyk je už dlouho chudší o jedno úsloví. Ještě za mého dětství se ho užívalo. Jakmile někdo provedl něco nehorázného a všechny meze překračujícího, lidi to komentovali: Jak můžeš… Jak to můžeš udělat! Už tehdy se ale vyskytovaly ironické variace.

Byl jsem svědkem scénky, kdy se jistý ctihodný muž pohoršoval nad milostnými avantýrami jednoho z přítomných, říkejme mu Pepa. "Jak můžeš, Pepo, jak můžeš!" Než stačil Pepa odpovědět, odpověděl někdo jiný: "Pepa může, ale ty nemůžeš!"

Úsloví se neužívá pravděpodobně proto, že nejsou žádné hranice, jež by nebylo možno překročit. Tento týden mě kupříkladu překvapila zpráva o tom, že kdosi hodlal natočit pornografický film s dějištěm umístěným do Malé pevnosti v Terezíně.

Mně se vynořilo na mysli: "Jak někdo může… jak může…" Ale nahlas bych to nevyslovil. Taky jsem si zvykl na to, že je všechno možné a že hranice slušnosti a vkusu neexistují.

Naposledy jsem to pěkně schytal, když jsem se pozastavoval nad tím, že pan Zítko vydal Hitlerův Mein kampf ve stylově vyštafírovaném nacistickém kabátu, jako artefakt, jen ho dát do vitrínky. I když jsem sám válku nezažil, ani jako docela malé dítě ne, zůstal ve mně jakýsi až magický odpor vůči všem projevům zla, jež válku vyvolalo. To je zřejmě docela komický postoj.

O panu Zítkovi jsem se dozvěděl, že je to přední bojovník za svobodu slova. Copak se asi dozvím o filmaři, hodlajícímu osadit lavice na kterých zmírali vězňové pulzujícím nahým masem? Nejspíš se dočtu, že je to bojovník za svobodu audiovizuálního projevu.

Nerad bych, aby moje slova vyzněla trpce, natož zatrpkle. Já si totiž přese všechno myslím, že si lidi zachovávají slušnost, že mají v sobě míru pro to, co je správné a co nesprávné a co je snesitelné a co není snesitelné. Optimismus čerpám z faktu, že se o případech provokující k povzdechu "jak to někdo může udělat" dozvídám zprostředkovaně, z médií.

Život kolem mě a ve mně, tedy ta každodenní všednost, však obsahuje výstřelků pramálo. Tam počmáraná zeď, onde zvandalizovaná lavička, to je vše. Obyčejný život ale teče obvyklým korytem a nevytváří žádné divoké meandry.

Znepokojení se dostavuje, až když si večer zapnu televizor. Jaký kýbl hnusu se na mne vyleje? Chlapík v Nanterre včera vystřílel radnici… "Jak to může někdo udělat," řeknu pěkně tiše, jen pro sebe, a jdu se projít se psem do tiché, všední ulice.

Je to útěk od reality, nebo do reality? Na tuhle otázku nemůžu najít odpověď.