Čtvrtek 4. dubna 2002

předcházející

Vojenské tajemství

Jiří Dědeček

Manželka jednoho z mých bratranců je zaměstnána v bance. Když jsem se jí ptal, jaké tam mají platy, ukázalo se, že mi to nesmí říci. Je to tajné. Ve svých pracovních smlouvách se všichni zaměstnanci pod trestem propuštění zavazují mlčet.

Mimo to, že tedy jako většina normálních lidí nevím, co se v bance děje, nemohu ani získat informace o tom, za jaké peníze to tam probíhá. Je to svět, o němž jako obyčejný klient (někdy mi také říkají drobný střádal) nesmím nic vědět. Ale mně to nevadí - vždyť je to jenom banka. Můžu si najít jinou.

Když jsem byl v roce 1976 propouštěn z armády do civilu, neboli, jak říkali naši podplukovníci, z vojenské základní služby do zálohy, nesl jsem si tam s sebou i vojenské tajemství. Šlo o to, co věděla ve vsi celá hospoda, ale co jsme pod neurčitým trestem nesměli vyzradit: že totiž nehlídáme cvičnou dělostřeleckou munici, nýbrž smutně proslulý semtex.

Bylo to tajemství, o němž se nejen nikdy a s nikým nesmělo mluvit, ale kvůli kterému jsme ještě pět let po vojně nesměli do zahraničí! Samozřejmě nikdo z nás ani jedno z těch nařízení nedodržel - s cestováním to pravda v sedmdesátých letech nebylo valné, ale stejně jsem hned po vojně jel s kamarády na čundr napříč Polskem a stejně jsem to hned v cizině i doma každému vyžvanil.

Prošlo mi to zřejmě tím spíše, že jsem nebyl zaměstnanec MNO. Jako nicotný civil jsem prostě cosi ze samého nitra vojenství vynesl do občanského sektoru. O nic moc sice nešlo, ale přeci jen byla to jakási samočinná lidová kontrola armády zvenčí. Každý z nás vynesl něco, a lid tak věděl o své armádě prakticky vše. A nejen to - my jsme vlastně jako vojáci základní služby každý rok znovu a znovu připomínali profesionálům, že existuje i jiný svět, v němž vládnou jiná pravidla, a že tento svět zde není pro armádu, nýbrž právě naopak - armáda je tu pro něj.

A tak i když ještě nedávno jsem byl bezvýhradným přívržencem profesionální armády, dnes váhám. Možná si řeknete, že takové váhání je od nositele modré knížky značně pokrytecké... Ale není to také tak, že já jakožto neschopný boje bych o to spíš měl vědět, co to v tom vojsku za mé daně provozují? A to už se, přátelé, od budoucích profesionálů budeme dozvídat jenom za peníze. No ale o špiónech zase až jindy...