Pátek 5. dubna 2002

předcházející

Tlusté čáry

Jaroslav Veis

Suď Bůh, kdo první použil v češtině pojem tlustá čára. Řekl bych, že poprvé se ta slova začala častěji objevovat na počátku devadesátých let, tehdy ještě s dodatkem "za minulostí" a myslela se tím minulost nejčerstvější, nejbolavější a nejobávanější.

Dnes ten dodatek nepoužívá, protože to se rozumí samo sebou: tlustá čára se přece dělá za minulostí, za čím jiným. Nevím ani, jestli je tlustá čára český vynález. Řekl bych že ne, ale nerad bych, aby mě nějaký akurátník chytal za slovo.

Pokud se ale dobře pamatuju, tak když se tlustá čára poprvé houfně objevila, pak s odkazem na Španělsko, na generalisima Franka, na jeho režim a na to, jak se s ním Španělé šikovně vyrovnali: udělali za Frankem a jeho dobou tlustou čáru a od té doby prý už si nic nevyčítají. Škoda jen, že v Baskicku vybuchují nálože pod auty nepohodlných politiků, čára nečára.

Každopádně, ať už je tlustá čára z dovozu nebo domácího původu, má u nás spoustu ctitelů. A to nejen těch, kteří se obávají pohledu na čtyři desetiletí komunismu a mají, řekněme, černé svědomí. Skoro by se chtělo říct, že má tradici mnohem starší, že souvisí s jakousi přetržitostí českých dějin a že tu byla, i když se jí tak jenom neříkalo.

Vždyť když v roce 1918 vznikla Československá republika, mnozí z našich předků předstírali, vlastně ani nevědí, že tu před ní bylo nějaké rakousko-uherské mocnářství, byť mnohé z jeho zákonů a zvyků platí dodnes. A v roce 1948 se neméně lidí z další generace zase tvářilo, že tu nebyla žádná první republika.

I když tomu poprvé ani podruhé tak neříkali, dělali si v duchu za svou - za naší minulostí - tlustou čáru. V bláhovém domnění, že se jí tak zbaví. Jenomže nezbavili, byla s nimi stále – jen ji odsunuli. Obávám se, že něco podobného se nám přihodilo po válce s našimi Němci. Tím, že jsme odsunuli, vysídlili či vyhnali, jsme vlastně také zkusili udělat tlustou čáru.

Jenomže - byli to, jsou to naši Němci, žili s námi celé generace a i oni tvořili dějiny této země. V dobrém, ale samozřejmě i ve zlém, dokonce v hodně zlém. To, že jsou za hranicemi, neznamená, že nejsou s námi, jako celá naše minulost – byť jen symbolicky.

Také proto se po víc než po půlstoletí musíme tak vážně zabývat prezidentskými dekrety, které ve své době měly platnost i účinnost zákonů, byť dnes už jsou jen platné, ne však účinné. A nejen proto, že téma odsunu populisticky myslící politici nejen u nás otevírají v předvolebním čase, když si hledají vnějšího nepřítele.

Jistě, je zapotřebí právně zakotvit, jakou roli dekrety hrály tehdy a jakou nesmějí hrát dnes. Ukončit zpochybňování právního stavu, nepokoušet se však o žádnou tlustou čáru. tím, že tuto část naší minulosti uložíme kamsi hluboko pod vrstvy dalších událostí. Minulost totiž každou tlustou čáru přeskočí. Zaplať Pámbu, že přeskočí.