Pondělí 8. dubna 2002

předcházející

To nejsou lidi, ale zvířata

Ivan Klíma

Televize, nezáleží na tom, zda soukromá nebo veřejnoprávní, má jeden dosti otřelý způsob, jímž se snaží dodat svým reportážím autenticitu. Pokud nás chce o jakékoliv zajímavější události informovat přesvědčivě, s oblibou přináší výroky či soudy náhodně vybraných občanů, nejčastěji sousedů. Výrok nemá být delší než jednovětý a věta má být lapidární a úderná.

Jacísi vandalové poničí hřbitov a reportér zachytí výroky typu: "To nejsou lidi, ale zvířata". Nebo: "Jsou horší než zvířata, ta by to neudělala". Někde vyhoří dům a sousedé nám sdělí: "Je to strašné". Nebo: "Vzbudil jsem se a cítil kouř, hned mě napadlo, že asi hoří". Občas člověk zaslechne výrok: "Toho vraha bych pověsil", anebo naopak: "Toho vraha jsme znali jako tichého a slušného člověka".

Opravdu autentické bývají jednoslovné odpovědi žen na dotaz, zda se bojí jít za tmy domů ve čtvrti, kde řádí sexuální deviant. Naopak životní optimismus mladé generace po návštěvě nějakého koncertu či tancovačky skvěle doloží výrok: "Bylo to fakt super".

Jindy nám reportéři přinesou celý půltucet jednotlivých názorů na nově zavedenou daň, na to, zda změkčit postoj vůči drogám, anebo omezit poslaneckou imunitu. Když tak sledují ty náhodně vybrané respondenty na ulici, v samoobsluze anebo před mateřskou školkou, vybavuje se mi jedna nezapomenutelné televizní scéna z doby těsně po vyhlášení Charty 77.

	Pokud nás chce jakákoli televize a o události informovat přesvědčivě, s oblibou přináší výroky či soudy náhodně vybraných občanů, nejčastěji sousedů. Výrok nemá být delší než jednovětý a věta má být lapidární a úderná.

Reportér zastihl fotbalového brankáře, neklame-li mě paměť, z Baníku Ostrava, ale klub není podstatný. Brankář poklepával obratně míčem o zem a přitom vyhlašoval, že Charta je odporný čin těch, kdo ztratili vztah k lidu, k zemi a k socialismu. Bylo to rovněž velmi autentické a dokládalo to, o čem přemýšlí uvědomělý brankář při tréninku.

Za minulého režimu takový výběrový způsob dotazování, anket a čtenářských dopisů nahrazoval výzkum veřejného mínění, který neexistoval, a vydával se za výraz svobody projevu, která rovněž neexistovala.

Proč si podobně počínají televize dnes, nechápu. Výroky, jaké jsem citoval, nemají žádnou vypovídací hodnotu. Že lidé odsuzují vandalství na hřbitově, je samozřejmé, a jedna věta vytržená z jejich výpovědi spíše trapně zjednodušuje jejich skutečné pocity.

V době, kdy existují výzkumy veřejného mínění, kratičké výroky pěti či šesti náhodně vybraných občanů nic nedokazují. A pokud vůbec o něčem svědčí, tedy jen o profesionalitě těch, kdo ony výroky posbírali a dokonce snad i uvěřili, že jejich zveřejnění má jakousi autentickou hodnotu.