Úterý 9. dubna 2002

předcházející

Znepokojivý básník

Jiří Peňás

Když se dnes o někom řekne, že propadl poezii nebo že poezii zasvětil život, zní to nejen strašně koženě a dutě, ale navíc si pod tím těžko něco konkrétního představit.

Ještě tak nejspíš člověka nepadne, že se tím chce decentně říci, že onen nešťastník pije. Protože, co nakonec takové propadnutí může přinést jiného než alkoholický návyk… Nebo snad to zasvěcení spočívá v ustavičném recitování veršů a obtěžování jimi svého okolí? To je ještě politováníhodnější.

	Onen básník se vším všudy osudový, tu byl v 90. letech snad jen jeden, Ivan Diviš, od jehož náhlé smrti uplynuly v neděli tři roky.

Pak je tu však propadnutí poezii jako osudovému principu života, jako volba či zasvěcení něčemu, co nelze obejít a co bude stálým nárokem, vyžadujícím po své oběti nejvyšší možné oběti.

Znamená to život s věčným požadavkem vznešenosti, která se nemůže uskutečnit, se stálou bolestí, která se nemůže zahojit, ve stálém sporu s přítomností, která nemůže takovému člověku stačit. Nepočítám-li grafomany a příležitostné veršotepce, provozuje v Čechách poezii stále řada tvůrců a často s nevšedními výsledky.

Onen básník se vším všudy osudový, tu byl v 90. letech snad jen jeden, Ivan Diviš, od jehož náhlé smrti uplynuly v neděli tři roky. Spíš než o básníkovi lze totiž o něm mluvit jako o ojedinělém úkazu, spíš přírodním než lidském, který jako by ani nemohl existovat bez permanentní erupce a vznětu.

Jako sopka, neustále produkující rozžhavenou lávu, tak i tento vzrůstem malý muž, byl hnán jakousi nevyčerpatelnou energií, která ho zároveň stravovala i posilovala. Jeho zhruba třicet básnický knih, to je neustávající proud výbuchů, v kterých se opakuje - byť v mnoha obměnách - jeden základní princip, jedna základní mučivá síla, kterou je bezmoc poezie vůči hluchému a slepému světu, vůči němuž je však básnické slovo jedinou smysluplnou alternativou.

	Diviš byl snad největším a nejvytrvalejším zoufalcem a zuřivcem, permanentním nespokojencem, v české poválečné literatuře.

Diviš byl snad největším a nejvytrvalejším zoufalcem a zuřivcem, permanentním nespokojencem, v české poválečné literatuře. Neproklel bídu a absurdnost světa jednou, musel to udělat vždy znovu a znovu, jako by od prvního zážehu až k jasně planoucímu požáru.

Jeho dlouhými litanickými básněmi, tím spíše jeho třicet let vznikajícím deníkem, skutečným monumentem české literatury, knihou Teorie spolehlivosti, prochází nevyčerpatelná proud vzteku, vzdoru, rouhačství, ba i nenávisti, jako by ale právě v tomto postoji měla být i cesta spása a nalezení štěstí.

Nepochybně je v jeho poezii mnoho teatrálních gest, mnoho rétorického návyku a megalomanské pózy, ale zároveň je stále sycena pokorou a touhou po radosti a sebezdokonalení. Divišova poezie je plodem až hysterické přecitlivělosti, která však přesně rozpoznává a reaguje na to, co život a člověka ničí a brání mu žít plně a šťastně.

To, co tisíce lidí přechází mávnutím ruky, Diviše mučí a nutí ho to vyslovit. Znásilňování životů a celých zemí, ony české dějiny, kterých byl během svého života svědkem a které ho vyhnaly na dvacet let ze země, se pro něj nestaly nějakou indiferentní událostí, na kterou si člověk nakonec zvykne, naopak: s nepolevující úporností na něho útočily a on se jejich ostnům nijak nevyhýbal.

	Vše, co normální člověk běžně pomíjí, neboť co on s tím, se u Diviše měnilo v otevřenou ránu, kterou jako krev proudila jeho traumatická poezie.

Vše, co normální člověk běžně pomíjí, neboť co on s tím, se u Diviše měnilo v otevřenou ránu, kterou jako krev proudila jeho traumatická poezie. Pro tuto poraněnost nebude Diviš nikdy básníkem, jehož verše se píší do památníků či recitují milencům. Vždy bude setkáním s nám něčím nepříjemným a znepokojivým. S významem nemají tyto handicapy ovšem co dělat. Právě naopak.

O Divišovi jsem slyšel tuto historku. Když byl zaměstnán jako knihovník ve rozhlasové stanici Svobodná Evropa, vynášel tajně knihy Lenina, Marxe a jiných ideologů, které vinil za neutěšený stav světa, a házel je do mnichovské řeky Isery. Brzy se na to přišlo a Diviš byl přísně pokárán.

Vidím na tom mostě jeho zoufalství i tu zvláštní donkichotskou pomstu a říkám si, že pokory který je ale alfou a omegou nejen básnictví, ale který slovo používá jako prostředek pro permanentní.