Středa 17. dubna 2002

předcházející

Portrét nepřítele

Bohumil Doležal

"S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků! Přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby zcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti…"

Jak poněkud archaický slovosled napovídá, neútočí autor těchto skvostných řádek, dr. Julius Grégr, na dnešní zaprodance německého kapitálu, ale na skupinku "německy kosmopolitních" (tak to v textu stojí černé na bílém) vědců pražské Alma Mater, kteří si v osmdesátých letech 19. století troufli vztáhnout zpupnou ruku na naše národní paládium, totiž na dva legrační romantické falsifkáty. Zajímavá je vlastně jen zoufale stereotypní forma, jakou se česká společnost, nebo aspoň její významné části, brání nekonformním názorům.

	Katolík však představoval něco podezřelého: morálně (odpovědnost za Bílou horu a třistaleté úpění) i intelektuálně (zpátečnictví).

Patřil jsem kdysi, v šedesátých letech minulého století, ke spolupracovníkům časopisu Tvář. Vycházel v době, kdy spolu na život a na smrt bojovali komunisté reformovaní s komunisty nereformovanými. Tvář nechtěla být ani reformovaná, ani nereformovaná, protože vůbec nechtěla být komunistická. Jediné, na čem se tehdy oba znesvářené komunistické tábory dokázaly shodnout, bylo: Tvář ovládli katolíci! To bylo docela šikovné.

Obvinit někoho v šedesátých letech z antikomunismu znamenalo mimořádně účinnou formu reklamy. Katolík však představoval něco podezřelého: morálně (odpovědnost za Bílou horu a třistaleté úpění) i intelektuálně (zpátečnictví). Spustit se s ním bylo navíc trochu nebezpečné, ochomýtala se kolem něho StB a člověk přitom mohl snadno přijít k úrazu. Nálepka vzbuzovala zároveň odpor i strach.

Člověk ocejchovaný jako katolík se octl v nesnadné situaci. Bylo to, jako když Vás ve společnosti prolezlé rasismem označí za černocha. I když jste zrovna katolík nebyl, neměl jste šanci to dát najevo: popíráním byste vlastně souhlasil s tím, že být katolíkem je něco nenáležitého.

Katolicismus je jen jeden rys českého obrazu nepřítele. Druhý je němectví nebo aspoň závislost na němectví, pokud možno finanční. A konečně aristokratismus. Belzebub v českém národním náboženství je katolický šlechtic německého původu. Viz knížepán v pohádkách o Rumcajsovi.

	Přitom svoboda znamená svobodu pro nezvyklé, nekonformní názory. Některé jsou správné, jiné ne. Nekonformnost není ještě žádnou zárukou pravdy. Konformní názory ovšem nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. Jsou jen nezajímavé.

České plebejství má kromě mnoha světlých stránek i tuto temnou. Když se lidé setkají s neobvyklým názorem, s něčím, co jim nejde pod fousy, nezabývají se tím, co ten dotyčný říká, ale proč to říká a proč vlastně ani nic jiného říkat nemůže: takže o tom, co říká, netřeba přemýšlet.

Přitom svoboda znamená svobodu pro nezvyklé, nekonformní názory. Některé jsou správné, jiné ne. Nekonformnost není ještě žádnou zárukou pravdy. Konformní názory ovšem nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. Jsou jen nezajímavé.

V demokratické společnosti jsou katolíci bráni stejně vážně jako nekatolíci, ti, které platí Němci, stejně vážně jako ti, které platí Češi, šlechtici stejně jako kmáni. A lidé, kteří proti názorům argumentují tím, jakou má zastánce konfesi, kde bere peníze na živobytí či jakého je původu, platí v demokratické společnosti za pitomce.

Obávám se, že k takové společnosti máme ještě velmi daleko.

	Epigramem pro tento měsíc chci jen vyjádřit vnitřní zmatek, který asi prožívá každý myslící člověk v tomto smutném období. Ale jenom zmatek, a nic víc. Žádnou lítost, žádné rozčarování.

Jenom z lásky k centru jsme se v 83. přestěhovali z luxusního sídliště Prosek do toho zchátralého, špinavého baráku v Praze 1. Voda zde sice tekla, ale většinou úplně jinde, než jste ji čekali, elektrický proud do vyšších pater vůbec nešel, nebyl tlak. Vlastníma rukama jsem tu vybudoval 2+1 I. kategorie, obzvláště hrdý jsem byl na kuchyň. Vykachlíkoval jsem ji tmavými proužky kabřince a bíle vyspároval, podlaha vypadala nádherně.

Moje žena chodívala nakupovat do obchodu ESO vedle Bílé labutě, nosila toho sice méně, ale za víc peněz a prý v lepší kvalitě, a vždycky když nákup položila na kuchyňskou linku, klekla na tu dlážděnou podlahu, bila hlavou o zem a křičela směrem k nedaleké budově Ústředního výboru strany: Díky ti, ó bolševíčku, za ty dary! Měli jsme samozřejmě zavřená okna, pro jistotu.

A mně ta smutná ironie tak utkvěla, že jsem si říkal, když jsem utírával krev, že se o tom jednou pochvalně zmíním. Aby bylo zřejmé, jak jsem se o dnešní podobu státu zasloužil, a proč musím volit, i když nevím koho.

Ale odbojoval jsem i na ulici, například jsem k tomu stranickému sídlu na nábřeží vodíval takhle po ránu psa. Ano, až k samé omítce! Já jsem se nebál, prosím, ani tenkrát! Já už mám takovou povahu. A říkal jsem mu: "Čůrej, Akime". Ano, připouštím, měl jméno poněkud ruské, ale já my už ho tak dostali - říkal jsem: "Čůrej pěkně a hodně, Akime Akimiči, když budem trpěliví, podmočíme jim grunty a bude svoboda..."

No a vidíte. Akim se toho sice nedožil, ale já teď ovoce naší společné odbojové činnosti sklízím. Akorát se trochu stydím, když si čas od času chodívám svobodně demokraticky zavolit a mám tu úžasnou možnost nevybrat, koho mě napadne, že jsem při tom Akimovi tenkrát nepomáhal.

Je jiná doba, namítnete, a já to uznávám. Jenom mě tak nad četbou těch volebních programů napadá, že by nebylo špatné zjistit si, kde jisté strany sídlí, a chodit tam venčit koně. Děkuji vám.