Pondělí 22. dubna 2002

předcházející

Předvolební tanečky

Petruška Šustrová

Navštívila mě před pár dny americká studentka a vyptávala se na různé věci, které by jí blíž osvětlily, jak to v Československu vypadalo v listopadu 1989. Při rozhovoru se mě zeptala, proč už nejsem tak aktivní, jak jsem bývala za komunismu.

Přirozeně jsem se ohradila, že si připadám aktivní až dost, a ona svou otázku upřesnila. Proč prý se neangažuji v politice, proč se třeba nesnažím dostat se do parlamentu, kde je přece žen velice málo. Docela mě to pobavilo: jako by veškerá aktivita musela být zrovna politická.

	Dosavadní složení poslanců se nejspíš moc nezmění. Nejčastěji se tam budou vyskytovat inženýři středního věku.

Odpověděla jsem jí, že si nedovedu dost dobře představit, jak bych dokázala trávit celé dny a týdny mezi lidmi, kterých si většinou nevážím a kteří mi vůbec nepřipadají zábavní. Kromě toho mě neláká boj o moc, dávám přednost diskusi a dohodě, a ani za mák by mě nebavilo snažit se někoho přetrumfnout.

Ta mladá Američanka se nad tím zamyslela a řekla, že to je možná v obecnějším pohledu ženský přístup k problému. Pak jsme se zdvořile rozešly. Aniž bych se nějak dál zamýšlela nad malou účastí žen v české vysoké politice, otevřela jsem noviny, a hleďme!

Mí novinářští kolegové tam v jednom článku rozebírali předvolební kandidátky. Nezaobírali se stranickými programy, ale tím, jak bude zhruba po volbách vypadat Poslanecká sněmovna, pokud volby skutečně dopadnou tak, jak odhadují průzkumy veřejného mínění.

Vyhlídka, kterou načrtli, mě nikterak nenadchla. Kandidátky politických stran nabízejí na volitelných místech ještě méně žen, než jich ve sněmovně zasedá, dosavadní složení poslanců se nejspíš moc nezmění. Až na jedinou výjimku ve sněmovně asi nebudou žádní představitelé národnostních menšin a nejčastěji se tam budou vyskytovat inženýři středního věku.

	Může vůbec takový poměrně homogenní orgán, jako je česká Poslanecká sněmovna, skutečně znát problémy mnohem různorodější společnosti? Může na ně vůbec správně reagovat a vycházet té společnosti vstříc? Nejspíš nikoli.

To ovšem znamená, že parlament nebude reprezentovat českou společnost, v té přece rozhodně nepřevažují pětačtyřicetiletí inženýři. Česká společnost je daleko pestřejší, plná nejrůznějších menšin, nejen národnostních. Může vůbec takový poměrně homogenní orgán, jako je česká Poslanecká sněmovna, skutečně znát problémy mnohem různorodější společnosti? Může na ně vůbec správně reagovat a vycházet té společnosti vstříc? Nejspíš nikoli.

Proč vlastně většina politických stran sestavuje kandidátky tak, že si jsou nakonec jejich kandidáti navzájem tak podobní? Nejspíš proto, odpověděla jsem si, že se strany pořád dívají jedna na druhou a snaží se jedna druhé navzájem podobat, ale být lepší.

Stačí se podívat na jejich předvolební národovecké tanečky, které se z elegantní čtverylky proměnily v řádný dupák. Těžko při něm nevzpomenout na geniální volební heslo, kterým nás obohatil Jaroslav Hašek: "Co vám slibuje můj protikandidát, to vám můžu slíbit taky."