Čtvrtek 25. dubna 2002

předcházející

Svobodu otcům!

Marek Šálek

Před dvěma roky jsem opustil dočasně zaměstnání, abych se mohl starat o našeho druhorozeného syna, zpočátku půlročního, dnes dvouapůlletého. V těchto dnech jej takříkajíc odkládám do školky a vracím se do vyšlapaných bačkor své původní profese. Dovolte mi proto provést malou bilanci ztrát a nálezů.

Předem musím přiznat, že jsem měl na triku sotva polovinu z toho, co obvykle musejí stíhat ženy. Nikdo mi nedával najevo, že by se každý večer mělo na stole kouřit z talířů, že v prádelnících musí na každého člena rodiny čekat vždy voňavé a pečlivě složené prádlo, nebo že se děti neobejdou bez pískoviště, čtení pohádek a všech podobných činností, při kterých se propadám do stavu blízkého hibernaci. Zkrátka, jak podotkla jedna moje známá, moje žena je v tomhle směru "naprosto skvělý manžel".

	Na sebevědomí mi nepřidalo ani to, když se ozval dramaturg komerční televize, připravující debatní pořad s podtitulem "Jak jsem si zničil kariéru".

Beztak mi chvíli trvalo, než jsem si na svoji novou roli zvykl, což bylo způsobeno hlavně reakcemi lidí v nejbližším okolí. Cítil jsem totiž, že zatímco ženy ve mně začaly spatřovat jakéhosi posla dobré naděje, tak pro muže jako kdybych se proměnil v rosolovitého podivína pod pantoflem, který patrně z obav před postupujícím kapitalismem raději zalezl mezi plíny a plyšáky.

Není divu, že pokud jsem se ocitl ve společnosti, nenápadně jsem se začal vměšovat do dámských hloučků. Protože komu jinému bych taky všechny ty roztomilé, nicméně banální zážitky vyprávěl...

Na sebevědomí mi nepřidalo ani to, když se ozval dramaturg komerční televize, připravující debatní pořad s podtitulem "Jak jsem si zničil kariéru". Puzen touhou vysvětlit na kameru tenhle bezděčný omyl, ocitl jsem se nakonec ve studiu po boku věhlasného atleta, kterému těsně předtím, než se mohl porvat o olympijskou medaili, ukončilo poničené koleno všechnu slávu, a dalších účinkujících, kteří vždy nějakou těžkou ranou osudu skončili přinejmenším v invalidním důchodu.

Přesto neváhám prohlásit, že uplynulé dva roky patřily k tomu nejzajímavějšímu, co jsem kdy prožil. A pokud by se na to, zda s malým dítětem zůstane máma nebo táta, i nadále pohlíželo jako na konflikt, ve kterém proti sobě stojí muž a žena, musím se alespoň sám za sebe důrazně ohradit.

	Nechali jsme se převálcovat společenským mýtem, podle kterého nejenže vdaná žena patří hlavně za plotnu, ale podle kterého muž je v podstatě takový oslík na peníze.

Myslím si totiž, že pokud by si to otcové a matky upřímně přiznali, došli bychom k jinému závěru. A totiž, že jsme se nechali převálcovat společenským mýtem, podle kterého nejenže vdaná žena patří hlavně za plotnu, ale podle kterého muž je v podstatě takový oslík na peníze.

Od svých politiků i zaměstnavatelů chci proto od nynějška zcela rovný přístup k oběma pohlavím, včetně jejich srovnatelného finančního ohodnocení. Jen tak se totiž muži mezi třicítkou a čtyřicítkou budou moci svobodně rozhodovat a případně zůstat doma s dětmi, odpočinout si alespoň na chvíli od kariérové hydry a zpestřit si tu svoji krizi středního věku. Zkrátka zažít zase něco nového a vzrušujícího, jako když nám bylo osmnáct.

Protože stejně jako se ženy bouří proti své degradaci do rolí pračky, myčky, vysavače a nákupního košíku v jednom, můžeme se my muži zeptat: kdopak nás to odsoudil k doživotnímu profesnímu sebeprosazování, které nám nedovoluje vychutnat si svůj život se vším, co k němu patří, tedy včetně svých dětí a svojí ženy?