Pátek 26. dubna 2002

předcházející

Smysluplná umělecká soutěž

Terezie Pokorná

Olga Havlová kdysi řekla, že "život přece nejsou žádné závody". Protože si myslím, že se závody nemá nic společného ani umění, nechovám v oblibě umělecké soutěže.Tabulky nominovaných, soupisy porotců a počty přidělených bodů ve mně vzbuzují pobavení i úzkost - jako by škvár za něco takového stál a jako by skutečné tvůrčí usilování bylo čímsi, co lze přesně změřit a spravedlivě ocenit!

	Přesto jsou okamžiky, které i mne s existencí obdobných akcí smiřují. Tři takové jsem našla u prvního ročníku nové literární soutěže, která se jmenuje Magnesia Litera.

Dlouhé seznamy soutěžících a zpravidla pompézní atmosféra při vyhlášování vítězů navíc obzvášť komicky působí v situaci, kdy se v daném oboru zrovna příliš nedaří. Vzpomeňme na ceremoniály filmového Českého lva. Popastný nesoulad bývá i mezi názvem ocenění a jejím držitelem - F. X. Šalda se asi musel při vyhlašování ceny pro nejvýraznějšího kritika našich dnešních časů, tedy ceny, která nese jeho jméno, za dobu jejího trvání už několikrát obrátit v hrobě.

Přesto jsou okamžiky, které i mne s existencí obdobných akcí smiřují. Tři takové jsem našla u prvního ročníku nové literární soutěže, která se jmenuje Magnesia Litera, a vyvrcholila, jak bylo možné sledovat v nedělním záznamu České televize, před několika dny v Praze.

Ne že by tentokrát chyběly i momenty zarážející či těžko snesitelné. Některé nominace, jako třeba dílka Jiřího Gruši v kategorii literatury překladové, vzbuzují rozpaky. Za vysloveně nevkusné považuji rozverné vystoupení spisovatele populárního čtiva v rámci jinak usedlého, jakž takž kultivovaného ceremoniálu.

Ale zpět ke kladům. Zaprvé mají i organizátoři této soutěže pravdu, když konstatují, že má u nás dnes umění velmi malou propagaci a prestiž. Začíná být už obehranou písničkou, že většina nekomerčních kulturních aktivit se potýká se zásadními ekonomickými potížemi, pokud už kvůli nim dávno neskončila, a že kultuře tu nedokáží zajistit důstojné místo ani příslušní politici, ani většina tzv. elity národa, takže se pak nelze divit tomu, že příliš nezajímá ani většinu řadových občanů.

	Organizátoři této soutěže mají pravdu, když konstatují, že má u nás dnes umění velmi malou propagaci a prestiž. Většina nekomerčních kulturních aktivit se potýká se zásadními ekonomickými potížemi a kultuře tu nedokáží zajistit důstojné místo ani příslušní politici, ani většina tzv. elity národa.

V takovém prostředí snad může být v jistém smyslu cenné každé alespoň trochu přijatelné "zviditelnění" uměleckého počinu, který si zaslouží pozornost. Že to funguje, stojí mimo pochybnost. Je dokonce až s podivem, kolik i chytrých a vzdělaných lidí uvěří tomu, že je nějaké dílo hodné jejich zájmu teprve tehdy, když se o něm dozví z masmédií, nejlépe z televize.

Zadruhé je v takové situaci nezanedbatelná finanční stránka věci. Dostane-li nakladatel za nekomerční publikaci, která získá nejvyšší ocenění, částku sto tisíc korun, může to pro něj být v situaci, kdy selhávají granty, mecenáši i koupěschopnost obyvatel, zcela zásadní výpomoc.

A zatřetí bylo v případě nové literární soutěže potěšitelné, že alespoň ve dvou, respektive třech kategoriích vyhrály knihy a osobnosti, jejichž vítězství bylo vzdor nesporným kvalitám v rámci zdejšího kulturního provozu, který rád spoléhá jen na osvědčená a jednou již proslavená jména, jistým překvapením.

Literu za přínos české literatuře získal Jiří Gruntorád, nenápadný budovatel jedinečné veřejné knihovny samizdatové literatury Libri prohibiti, Literu za nakladatelský čin a také ocenění Kniha roku obdrželo nakladatelství Triáda za české vydání knihy Jürgena Serkeho Böhmische Dörfer.

Že toto rozhodnutí vyzdvihující práci německého badatele, která je nadto věnována německým spisovatelům v Československu, rozhodně nevycházelo vstříc zdejším většinovým, lehce nacionalistickým náladám, svědčí i hlasy, které cenu pro autora nečeského původu obratem zpochybnily, a to bez ohledu na hodnotu a význam jeho díla.