Pondělí 29. dubna 2002

předcházející

Demagogie

Leo Pavlát

Dostalo se mi do ruky Prohlášení Unie českých spisovatelů. Začíná burcujícím zvoláním "s velkým znepokojením sledujeme postavení naší národní kultury" a končí větou neméně alarmující: "Pokud budeme jen pasivně přihlížet k likvidaci české kultury, pak se z hlediska perspektivy stáváme i spoluúčastníky demontáže vlastního národa".

Co je třeba udělat, abychom, jak mistři pera sugerují, "nedemontovali" vlastní národ? Text to naznačuje, když popisuje příčiny současného "tristního stavu". Vadí "diktát trhu a peněz". Vadí "hromadné sdělovací prostředky, jejichž zahraniční vydavatelé nemají z pochopitelných důvodů zájem na šíření naší kultury, duchovního bohatství a myšlenek". Vadí přílišné zdanění umělců. Ale především:

"Z oblasti literatury se programově odepisují ti spisovatelé, kteří za minulého režimu publikovali, a spisovatelé, kteří jsou levicově orientovaní… Skryté inkvizitorské metody mají charakter tzv. normalizace počátku sedmdesátých let… Ve své podstatě tyto metody deklasují principy demokracie."

V Unii spisovatelů, která Prohlášení vydala, jsou mimo jiné sdruženi Karel Sýs, Vladimír Janovic a Jiří Stano. Někdejší mocní literárně-političtí činovníci Alexej Pludek a Oldřich Rafaj. Komunistický ministr zahraničí Bohuš Chňoupek a ředitel tehdejšího Československého státního filmu Jiří Purš.

Komu tato jména nic neříkají, může být rád: období normalizace pravděpodobně nezažil. Ti, kteří pamatují a přečtou si Prohlášení Unie, si nejspíše pomyslí něco o nestydatosti. Její mírou snad může být jen známá anekdota, vlastně definice: Co je to absolutní drzost? Když vrah vlastního otce a matky předkládá soudu jako polehčující okolnost, že je sirotek.

	Slogany. Estrádní pitvoření kandidátů. Co nejvzletnější slova. A vůči protivníkům přijdou vhod demagogická tvrzení. Odpudivá často ne tím, co praví, jako spíše tím, kdo je praví. Ne vždy je licoměrnost tak zřejmá jako v případě Prohlášení Unie českých spisovatelů. Tím hůře pro nás.

Prohlášení Unie českých spisovatelů je dnes, v období předvolebním, zajímavé především čirostí své demagogie. Fakticky není o čem mluvit: cítí-li se skupina kolem Unie přehlížena, může si založit své nakladatelství i noviny. Ale ta demagogie - ta právě dnes, v době předvolební, stojí za povšimnutí.

Strůjci kampaní politických stran dobře vědí, že v politice není síla, která by - jsa jednou u moci - splnila všechny předvolební sliby. Veřejnost s tím do značné míry počítá, a při přemlouvání voliče tak větší váhu než účty za činy minulé mají přísliby činů nových.

Slogany. Estrádní pitvoření kandidátů. Co nejvzletnější slova. A vůči protivníkům přijdou vhod demagogická tvrzení. Odpudivá často ne tím, co praví, jako spíše tím, kdo je praví.

Ne vždy je licoměrnost tak zřejmá jako v případě Prohlášení Unie českých spisovatelů. Tím hůře pro nás. Protože demagogie není jen úderné slovo do diskuse o minulosti a přítomnosti. Je to klam. Lež. Nepoctivé úsilí a lest, které čekají na svou budoucí šanci. Je to past, do které k radosti manipulátorů moci padají ti, kdo si nechtějí pamatovat.