Pondělí 6. května 2002

předcházející

Národní nezájmy

Miloš Rejchrt

Možná se opět dozvíme, že kdo neskáče, není Čech. Hopsat budou v ulicích statisíce vlastenců, dojde k mnoha pokusům o zpěv národní hymny, města i venkov ozdobí státní vlajky všech velikostí.

Možná si opět užijeme kolektivně sdíleného pocitu příslušnosti k vítězům, pokud ovšem ti naši bojovníci budou skutečně zlatí hoši a hokejový šampionát vyhrají. Pakliže ano, světe, jehož jsme mistři, 11. května závistivě sleduj naši národní veselici, svátek ztotožnění s těmi, kdo zástupně za nás zvítězili.

Chceš-li si však, třeba turisto z Německa, užít klidného dne, přijeď 8. května. Nebudou žádné průvody, žádná vlajkosláva, jen takové líné volno, prokládané pilnou prací na zahrádkách.

8. květen je sice státní svátek České republiky, den osvobození či den vítězství nad nacismem, tak to v kalendářích stojí, ale neděje se nic. Češi svůj státní svátek neslaví.

Je přitom co slavit. Osvobození od německé nacistické nadvlády znamenalo přece osvobození od záměrů český národ vyhladit. Na svém osvobození jsme se podíleli a k vítězům války byli přiřazeni právem. Koho o tom nepřesvědčil ani Svěrákův Tmavomodrý svět, nechť navštíví střelnici u nás v Kobylisích.

Stovky jmen popravených připomínají hrůzu nacismu, ale také lidskou odvahu těch, kdo se proti nacistickému nadlidství postavili. Jsou tam ti, kdo ukrývali parašutisty z Londýna, četníci, kteří zadrželi udavačský dopis zrádce, členové všemožných odbojových skupin, mezi nimi i génius českého jazyka, Vladislav Vančura.

Ti všichni se obětí života za nás a pro nás přičinili o to, že smíme slavit vítězství.

	Je to zvláštní. Vítězství nad soupeři v hokeji slavit umíme, vítězství nad vrahy národa ne. Na jedné straně chceme záruky, že nás do Evropy vezmou i s vyhaslými dokumenty naší nevyhaslé nenávisti, na druhé straně nám vítězství nad nacismem nic neříká.

Jenže my neslavíme. Již dvanáctý rok vždy na státní svátek vyvěšuji z balkónu státní vlajku, pak procházím kobyliskými ulicemi a hledám spojence. Marně. Vlajky vlají povinně na státních budovách, těch je ale u nás málo, a nebýt tramvají a autobusů dopravního podniku, praporky se netřepetají nikde.

Je to zvláštní. Vítězství nad soupeři v hokeji slavit umíme, vítězství nad vrahy národa ne. Na jedné straně chceme záruky, že nás do Evropy vezmou i s vyhaslými dokumenty naší nevyhaslé nenávisti, na druhé straně nám vítězství nad nacismem nic neříká.

Nemáme v sobě jasno, a kdo se dnes dovolává národních zájmů, loví v hodně kalných vodách. Co jsou naše národní zájmy, dobře nevíme, vždyť ani nerozeznáváme, která vítězství opravdu zasluhují oslavu a nepřipouštíme, že i kdo neskáče, může být Čech.