Úterý 7. května 2002

předcházející

Písně o 11. září 2001

Pavel Klusák

Písnička se dá napsat o ledasčem - o pocitu, že život je jen náhoda, o abstraktním lístku z javora, co padá do dvora, ale taky jako přání dobrého dne zcela konkrétnímu majoru Gagarinovi. Bylo nejspíš jen otázkou času, kdy se pop-music rozhodne vyrovnat s okamžikem, který proměnil svět: s loňským 11. zářím a s útoky na New York a Washington.

	Bylo nejspíš jen otázkou času, kdy se pop-music rozhodne vyrovnat s okamžikem, který proměnil svět: s loňským 11. zářím a s útoky na New York a Washington.

Řekne-li se dnes pop-music, je to v čemsi podobné vyslovení výrazu intelektuál. Nad nevinně popisným označením se leckdo ušklíbne, neboť ví své. Ale pop-music opravdu proměnila náš svět nejméně tak výrazně jako bin Ládin. Třeba v tom, že se už neptáme, je-li ta která písnička zdařilá, ale je-li aspoň poctivě napsaná z té staré nutnosti anebo je-li to zas jen kšeft.

Každý špatný básník má v dnešním písničkářství zajištěno uznání už jen proto, že je pitomý doopravdy, a ne šikovný virtuálně. Mluvím o tom, protože sledovat písničky o 11. září znamená zároveň hledat míru jejich opravdovosti.

Nejhlasitěji v těchto týdnech oblétá svět Let´s Roll - song z nové desky Neila Younga. Ten tu použil poslední slova Todda Beamera, která jeho rodina slyšela z mobilního telefonu z paluby: "Jdeme na to", či spíš "Pojďme na to".

Young po pětatřiceti letech psaní dobře ví, že té výzvě je nejlíp nechat její otevřenost, zdůraznit její univerzálnost. Nejslabší, aspoň pro cudné evropské ucho, je v řádcích, kdy mluví přímo o osobách v letadle. Nejšťastnější naopak v ústupu k obecnému: Pojďme na to a hlídejme plnost každého okamžiku našich životů.

Protipól jeho písničky jsem našel u muže, který je už léta stejně hluboký, jako zábavný: kytarový virtuos, lehce potrhlý doktor Eugene Chadbourne si posměšnou New New New War War War vydal sám a obal udělal z varování amerických pošt před nevyžádanou poštou, textu, který vidí potenciální bombu i v koresponďáku.

	Z bezpečných dálav české kotliny pak zní ubezpečení Jana Vyčítala "Ameriko, Tvé hvězdy svítí dál". Je to oslovení povýtce řečnické, a asi je to tak nejlíp, protože kdoví, co by odpověděla Amerika na tuhle sebedojímavou příživu na jejích osudech a strastech.

Chadbourne vlastně jen zviditelňuje vzrušení mnohých z toho, že je tu nová válka, že se konečně něco děje a že vláda vyzývá k tak zábavným věcem jako je nakupování ve jménu státní prosperity. Určitě by si s Neilem Youngem rozuměl, ale je stokrát víc prostořeký, a místo patosu spíš upozorňuje, že tu zas někdo dezinformuje.

Z bezpečných dálav české kotliny pak zní ubezpečení Jana Vyčítala "Ameriko, Tvé hvězdy svítí dál". Je to oslovení povýtce řečnické, a asi je to tak nejlíp, protože kdoví, co by odpověděla Amerika na tuhle sebedojímavou příživu na jejích osudech a strastech.

O 11. září snad platí to, co mi řekla má newyorská kolegyně: "Pro Newyorčany je to slábnoucí, ale stále dost nepříjemná vzpomínka. Pro zbytek Ameriky, kterému se nic nestalo, je to vzpomínka poněkud vzrušující."

Obávám, se, že i pro písně z Vyčítalovského kadlubu. Jak dlouho se asi zmíněné novodobé častušky udrží, než upadnou do zapomnění? Na každý pád jsou cenným příspěvkem do debaty, zda se písnička dá napsat opravdu na jakékoli téma.