Pondělí 13. května 2002

předcházející

Padesát sedm let po válce

Leo Pavlát

Osmého května uplynulo 57 let od kapitulace nacistického Německa a skončení 2. světové války. Výročí to bylo nekulaté, nevyzývající k větší pozornosti, a proto se vzpomínalo tak, jak se již stalo tradicí.

Prezident položil věnec ke hrobu Neznámého vojína na pražském Vítkově. Několik stovek lidí se shromáždilo u budovy Českého rozhlasu v Praze. Příslušníci odboje si připomněli padlé kamarády.

Ty každoročně se opakující akty byly i letos upřímné, pro mnohé z těch, kdo se jich zúčastnili, dokonce bolestné, a přece veřejnost v podstatě nezajímaly. Pro drtivou část populace jako by se nejstrašnější konflikt lidské historie ani neudál.

Co vlastně dnes pro nás 8. květen znamená? Má být jen významným datem v historii? Sumou vědomostí o strašném řetězení událostí, zločinech a hrdinství? Pak bychom tento den každoročně prožívali na způsob jakéhosi testu o 2. světové válce.

Jenže předávat data, fakta nestačí - dokonce ani ve škole. Učitelé by mohli nejlépe potvrdit, že od informace o zlu nevede přímá cesta k jeho odmítnutí, že mezi znalostí skutečnosti a mravním postojem k ní se příliš často rozvírá propast netečnosti a egoismu.

Nebo by 8. květen měl obracet naše mysli k těm, kteří za války zahynuli? Padli na bojištích, byli zavražděni? Pamětníků války, bývalých vojáků a vězňů, již mnoho nezůstalo a těch, kdo jim chtějí naslouchat, není o mnoho víc. A i když slovům o smrti nasloucháme, najednou víme: Nikdy nepochopíme, nikdy neprocítíme, co znamenal život v její blízkosti.

Tak také tváří v tvář příběhům o statečnosti, zbabělosti, zvůli a utrpení můžeme v pravdě jen mlčet a snad, odvážíme-li se, v úzkosti duše si představovat nepředstavitelné.

	Osmý květen by se ovšem i u nás mohl stát, tak jako je tomu ve většině evropských zemí, tím, čím oficiálně je: Dnem osvobození. Dnem s velkým D, protože je to den národní hrdosti. Radosti z vítězství nad genocidní, totalitní silou. Připomínkou pádu vražedné moci, která lidem této země navěky upřela budoucnost.

Osmý květen by se ovšem i u nás mohl stát, tak jako je tomu ve většině evropských zemí, tím, čím oficiálně je: Dnem osvobození. Dnem s velkým D, protože je to den národní hrdosti. Radosti z vítězství nad genocidní, totalitní silou. Připomínkou pádu vražedné moci, která lidem této země navěky upřela budoucnost.

Jenže takto se u nás 8. květen neprožívá. Vyvěšovat prapory se považuje za formálnost. A hrdost, vlast, svoboda - to jsou slova, která jako by dobře zněla jen v předvolebním boji.

Večer letošního 8. května jsem se díval na televizní zprávy. A na obrazovce viděl, jak v Karlových Varech předváděli přepadení amerického vojenského konvoje nacisty. Před špalíry lidí na chodnících se předváděli muži navlečení do uniforem znepřátelených stran.

Užívali historickou techniku, křičeli, stříleli slepými náboji, předstírali zranění, bolest, smrt. Bylo to něco na způsob zbytnělého historického šermu. Oživlého Maroldova panoramatu bitvy u Lipan na pražském Výstavišti. Byla to krkolomná poutní atrakce.

Vedle mě u televize seděl muž, který za války ztratil celou rodinu a sám bojoval ve Svobodově armádě. "Že děti málo vědí, mi nevadí," prohodil ke karlovarským bojovníkům v televizi. "Mohou se naučit. Ale kdo poučí dospělé?" Říkal to klidně, bez pohnutí. Smutek byl jen v jeho očích.