Středa 22. května 2002

předcházející

Anděl za přepážkou

Marek Šálek

Dlouho jsem se tomu bránil. To je náhoda, říkal jsem si. "Výjimka potvrzuje pravidlo. Jedna milá úřednice jaro nenadělá," napadaly mě další mudrlantské slogany.

Když jsem ale s úsměvem na rtech a docela příjemně naladěn vycházel nejen z plynáren, vodáren, kanalizací či z místní radnice, ale nakonec i z finančního úřadu a zdravotní pojišťovny, musel jsem se štípnout, jestli se mi to jenom nezdá.

	Pamatujete, jak člověk nejdřív nesměle zaklepal, se sevřeným žaludkem stanul na zelenkavém linoleu a ochraptěle, ochromen ponížením, nervozitou a bezmocným vztekem ze sebe něco soukal?

Vzpomínáte ještě na ty ignorující manýry bezvýrazných šediváků v normalizačních kancelářích, když jste od nich potřebovali jediný otisk razítka, jedinou radu či informaci?

Pamatujete, jak člověk nejdřív nesměle zaklepal, se sevřeným žaludkem stanul na zelenkavém linoleu a ochraptěle, ochromen ponížením, nervozitou a bezmocným vztekem ze sebe něco soukal?

Jak jste se od většiny úředníků nikdy nedočkali nejen pozdravu, ale ani srozumitelné a požadované odpovědi? Natož vlídného úsměvu, který by vám pomohl lépe si uvědomit, že za stolem nesedí zupácké monstrum, ale mizerně placený úředník, který už má taky dost všech těch nesmyslných předpisů, kterými se musí řídit?

V pochmurném líčení vesmíru, který se ještě před třinácti lety rozprostíral v odpudlivých interiérech od Aše na východ, by se dalo pokračovat dlouho. Jenže co s tím. Změnilo se od té doby něco? Trvá všechno vyřizování pořád tak příšerně dlouho? Je pořád stejně obtížné vymámit z osoby za přepážkou jakýkoliv projev solidarity? Odcházíme pořád z úřadů s pocitem, že jsme se tam trmáceli úplně zbytečně?

Vím, že zvyk nenechat na úřednících suchý chlup, se mezi Čechy drží v hitparádě konverzačních témat velmi vysoko. Přesto se teď musím vyznat ze svého pocitu, jehož klíčení jsem v sobě dlouho sledoval s nedůvěrou, ale postupně tak sílil, až jsem získal odvahu se s ním svěřit:

	Úřady se proměnily k lepšímu jako máloco v naší zemi. Na mnohých úřadovnách to vypadá docela útulně. Snadno lze zjistit, kdo má vaši agendu na starosti a jak se jmenuje. Málokde stojíte ve frontě, takže už žádné strkání, vzdychání a napínání uší.

Úřady se proměnily k lepšímu jako máloco v naší zemi. Na mnohých úřadovnách to vypadá docela útulně. Snadno lze zjistit, kdo má vaši agendu na starosti a jak se jmenuje. Málokde stojíte ve frontě, takže už žádné strkání, vzdychání a napínání uší. Žádné "Další!", když úředník získá pocit, že je na čase, abyste zmizel.

Tak třeba naposled. Místo: zdravotní pojišťovna. Věc: zaplacení penále. Pohodlné křesílko, na druhé straně stolku vlídná a trpělivá tvář, jen my dva. Obrazovku počítače nastavila tak, abychom na ni viděli oba, jednotlivé údaje mi ochotně rozklíčovala, vysvětlila, že mohu požádat o prominutí penále a hned ochotně poradila, jak na to.

Když jsem odevzdal příslušné lejstro v podatelně, týž den zavolala, aby mě upozornila na chybějící údaj, doplnila ho za mě a slíbila, že do týdne dostanu vyrozumění. To všechno bezmála důvěrným tónem, jako kdyby jí právě na mě záleželo.

Vím, je to přece samozřejmost. Všichni ti správci inženýrských sítí a další jističi našich životů nenasytně sají naše peníze. Povolali jsme je, aby nám sloužili a oni se často chovají, jako kdyby to bylo naopak. Současně se mi ale zdá, jako kdyby si za počítače plné našich osobních údajů, žádostí a problémů, začínali hledat cestu lidé, které těší být v kontaktu s lidmi, zmírňovat jejich martýrium a přikládat obklad.

Jistě, mohu si to vysvětlit novým zákonem o informacích, obavami ze ztráty zaměstnání, přísností nadřízených. Proč ne. Ale co když se na úřady slétávají andělé?