Úterý 28. května 2002

předcházející

Kulturní boj

Jiří Peňás

Ve volebních programech politických stran je kultuře věnováno nanejvýš pár obecných frází. Ono slovo sice není možné zcela obejít, co ale konkrétně je jím míněno, se nepovažuje za nutné rozvádět.

Jednak skutečně není jednoduché říci, co to vlastně znamená, a za druhé - volič má důležitější starosti. Na mítincích sice vystupují různí umělci, ale tuhle estrádu si snad s kulturou neplete ministr kultury.

	Za heslem o národních zájmech lze vidět obnovu tradičního kulturního boje, který má kořeny v nacionalismu 19. století, a který - proti všem představám o globalizaci a multikulturalismu - zdaleka neskončil.

Přesto tyhle volby ovládá jedno základní téma: totiž komu v této zemi kultura náleží a kdo má nárok ji vytvářet a podílet se na ní. Za heslem o národních zájmech lze vidět obnovu tradičního kulturního boje, který má kořeny v nacionalismu 19. století, a který - proti všem představám o globalizaci a multikulturalismu - zdaleka neskončil.

Jeho podstatou je přesvědčení, že lidé jsou zavázáni k určité podobě kultury, a cokoli nebo kdokoli ji narušuje, ohrožuje kulturu samotnou. Ti, kdo zastávají toto přesvědčení, věří - nebo tuto víru aspoň předstírají - že český národ by měl nějak vypadat a měl by být reprezentován určitou kulturou, o níž sice nemusí mít zcela jasno, zato poznají, co do ní nepatří.

Cokoli, co tuto exklusivitu zpochybňuje, je považováno jako cizorodé a ohrožující identitu národa, která se definuje právě jako výsledek kulturního boje. Kultura se pak podobá permanentnímu válčišti, které je stále napadáno cizorodými elementy a agresory.

Protesty a obranné postoje, které můžeme číst v heslech o národních zájmech, ale nemají nic společného s tím, že někdo ohrožuje kulturu jako takovou, dokonce národ jako takový. Ohrožena je nanejvýš představa o výlučném právu kulturu si přivlastňovat. A tento nárok není jen jakousi nevinnou sentimentální vazbou ke svému kmeni, ale má dalekosáhlé mocenské následky.

Politická moc se neustále snaží ovládat a kontrolovat, jakým způsobem je stimulována představivost národa, i to, kdo ji stimuluje. Vědí - možná jen intuitivně, ale správně - že kultura a umění dokáží ovlivňovat lidské myšlení, přestože se často zdá, že je to jen okrajová záležitost.

	Politická moc se neustále snaží ovládat a kontrolovat, jakým způsobem je stimulována představivost národa, i to, kdo ji stimuluje. Vědí - možná jen intuitivně, ale správně - že kultura a umění dokáží ovlivňovat lidské myšlení, přestože se často zdá, že je to jen okrajová záležitost.

Chtějí kontrolovat obrazy, jež ve vědomí lidí vznikají, a proto usilují, aby tento obraz měl závaznou podobu a pokud možno byl jen jeden. Taková starost o kulturu je ale ve své podstatě starostí antikulturní.

Ano, stát by se přitom měl o kulturu a umění starat, podporovat ji a subvencovat. Ale z úplně jiných důvodů. Schopnost imaginace je životně důležitá součást sociálního cítění každého člověka, a tím pádem je nezbytná i pro fungování demokracie. Pokud má člověk schopnost vcítit se do bolesti toho druhého, má větší předpoklady se stát civilizovaným člověkem a slušným občanem.

Význam umění spočívá ve stimulaci této představivosti. V té neustálé schopnosti provokovat, ptát se: "Jste vzhůru, přemýšlíte, sníte, představujete si něco, zůstal ještě ve vašem nitru kus citu?"

Jenomže takové otázky nemohou být pokládány davu, který je v hluku národních hesel stejně neslyší.