Středa 5. června 2002

předcházející

Kočka vůdcem

Jiří Dědeček

Naše kočka je rasou obyčejný český mourek, je zelená a černě proužkovaná, asi tak tříkilová. Umí jít za svým jako málokterý politik. Poprvé jsme sílu její osobnosti pocítili při výběru nového automobilu - tím starým jsme ji jenom jednou vezli k moři a museli jsme ji celou cestu polévat minerálkou, aby nedostala úpal.

Situace o to složitější, že Růženka tehdy byla v jiném stavu, ale nikomu nic neřekla. Statečně se to snažila před námi utajit a nepokazit nám dovolenou na Azurovém pobřeží. O rok později bylo tudíž rozhodnuto: nový vůz musí mít klimatizaci, aby se Růžence lépe cestovalo.

	Od těch dob ale uplynula spousta vody a Růženka dál vládne naší domácnosti železnou tlapkou. Ona rozhoduje, co se bude vařit, ona naznačí, kde kdo bude spát, když se na některé z peřin nemilosrdně stočí do klubíčka, jen ona vybírá, který víkend se pojede na chalupu a kdy se zůstane doma.

Také nás naše kočka spolehlivě střeží před nápadem pořídit si psa, s nímž bychom třlikrát denně museli vybíhat na Petřín a sklízet za to jeho bezmeznou oddanost. Jednou za námi bez varování přijeli na chalupu přátelé s maličkým yorkshirským teriérem a Růženka rafinovaně obešla psa a zle zmordovala jeho majitele. Pochopili jsme, že dokud tu bude ona, nemusíme si dělat starosti. Žádné ranní vstávání k vycházkám, žádný pravidelný režim nehrozí.

Zná sice jenom dvě slova, jimiž jsou "vodička" a "hop!", ale to je na dnešní poměry docela slušná slovní zásoba. Problém je samozřejmě v tom, že ona je zná pouze pasívně, rozumí jim, ale nedokáže je běžně užít v konverzaci. Vlastně je nedovede ani vyslovit. Je to jediná věc, která jí brání v širším společenském uplatnění. Vždyť v České televizi například jsou pořád nějaké konkurzy.

Jen jednou jedinkrát selhala. Když jsem se před dvěma lety připravoval na operaci, bylo zapotřebí problém nějak přijatelně zjednodušit, aby byl pochopitelný dětem. A tak moje žena řekla, že tatínek jde na operaci hned po Růžence a že všichni uvidíme, jak se z toho oba rychle vylížou.

Odvezl jsem kočičku k veterináři, abychom nějak zastavili ten příval koťat, jímž Růženka dvakrát do roka zaplavovala středoevropský prostor. Když jsem se s ní vrátil domů, ještě spala. Děti se sesedly, aby mohly pozorovat, jak se bude probírat z narkózy, a vytvořit si předobraz situace pro můj případ.

"Však uvidíte, probere se, napapá a bude to," pravila ještě zvesela žena, i když fáčový rukáv, do něhož byla kočka navlečena, nevěstil nic dobrého. Růženka se probudila, zakvílela, upadla, dva dny se pokoušela chodit, ale šlo jí to jenom pozadu. Týden nevzala do úst. Děti byly otřeseny a ani mé důvěře v lékaře to neprospělo.

Od těch dob ale uplynula spousta vody a Růženka dál vládne naší domácnosti železnou tlapkou. Ona rozhoduje, co se bude vařit, ona naznačí, kde kdo bude spát, když se na některé z peřin nemilosrdně stočí do klubíčka, jen ona vybírá, který víkend se pojede na chalupu a kdy se zůstane doma (to když se ukryje těsně před odjezdem tak, že ji prostě nenajdeme, a vyleze až v sobotu večer, kdy už nestojí za to jezdit).

Už se mi protiví všechna ta slova jako volič, preference, strana, skrutinium, hlasovací lístky... Proto jsem dnes raději psal o naší kočce Růžence. Jak vidíte, stejně má na život můj a mé rodiny nepoměrně větší vliv, než výsledek kterýchkoli voleb.