Pátek 7. června 2002

předcházející

Samizdat

Petruška Šustrová

Ve středu odpoledne byla v pražském Národním muzeu otevřena výstava, která se jmenuje Samizdat. Alternativní kultura ve střední a východní Evropě 60. až 80. let dvacátého století. Zahájení výstavy se zúčastnil český a německý prezident, je to tedy skutečně kulturní událost první třídy.

	Ty knihy, opisované na stroji a podomácku vyráběné časopisy totiž vypovídají o něčem neobyčejně důležitém. O tom, že se ani komunistickým režimům s jejich mocnými tajnými policiemi nepodařilo potlačit lidskou touhu po svobodě, že se všichni nepoddali útlaku a nespokojili se s tím, co jim mocní servírovali.

Televizi Nova tato skutečnost nestála ani za zmínku, a vlastně není divu. Novináři placení Vladimírem Železným předvádějí obyvatelům planety Nova kulturu docela jinou než tu, která za komunismu nesměla oficiálně spatřit světlo světa.

Ani smírné gesto hlav obou států v době, kdy si mnozí čeští a němečtí politici posílají přes hranice předvolební ostrá slova, se Nově nehodilo do krámu. Místo aby je ocenila, raději své diváky mystifikovala tvrzením, že se Václav Havel pokusil vyvolat roztržku se sociálně demokratickou vládou.

Je to situace, která vlastně docela dobře vystihuje, jak a kam jsme se posunuli za dobu, jež uplynula od zhroucení komunismu, a rozhodně stojí za to výstavu navštívit. Ty knihy, opisované na stroji a podomácku vyráběné časopisy totiž vypovídají o něčem neobyčejně důležitém. O tom, že se ani komunistickým režimům s jejich mocnými tajnými policiemi nepodařilo potlačit lidskou touhu po svobodě, že se všichni nepoddali útlaku a nespokojili se s tím, co jim mocní servírovali.

Vyrábět a šířit samizdat nebylo nijak snadné, byla to práce vyžadující odvahu a trpělivost. Byly doby, kdy se v obchodě skoro nedal sehnat průklepový papír, a vůbec si nemyslím, že by to tehdy byla snaha potlačit šíření strojopisných textů. Byl to nejspíš jen jeden z projevů plánovaného hospodářství, v němž zákazník a nejspíš ani výrobci nemohli tušit, co z nejobyčejnějších předmětů denní potřeby se v příštích kvartálech stane nedostatkovým zbožím.

Opisovat na stroji oficiálně nepovolené texty a vázat z nich knihy, nebo je dokonce jen půjčovat a číst, bylo nebezpečné, ty, kdo se k tomu odhodlali, pronásledovala politická policie, mnozí se dostali i do vězení. Ještě těžší však bylo nepřestat věřit ve smysl té práce. Člověk mohl snadno podlehnout pochybám a beznaději, že takový dvanáctkrát opsaný časopis nebo knížka jsou jen smítko, které utone v moři oficiální komunistické propagandy.

	Připomenutí této snahy, kterým velká reprezentativní výstava je, může přehlížet televize Nova, ale slušní lidé by je přehlížet neměli.

A přece o autory, šiřitele ani čtenáře samizdatu nikdy nebyla nouze. Svědčí to o něčem, o čem se moc nemluví nahlas, totiž o nepotlačitelné lidské touze po pravdě a o ochotě pro tuto pravdu i něco obětovat.

Pro západní občany, novináře i politiky byly tehdy v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století samizdatové texty tak trochu jako zjevení. Byl to vzkaz, že pod pokličkou československého - a nejen československého - komunistického režimu žijí lidé, kteří tímto zdánlivě všemocným molochem nesouhlasí, a vytáhli proti němu do boje vyzbrojení jen vlastním přesvědčením a málem už tehdy starožitnými psacími stroji.

Připomenutí této snahy, kterým velká reprezentativní výstava je, může přehlížet televize Nova, ale slušní lidé by je přehlížet neměli.