Pondělí 10. června 2002

předcházející

Stalo se na malém městě

Leo Pavlát

Kdyby si dal někdo tu práci a hledal nejužívanější výrazy v předvolebních vystoupeních, dozajista by mezi nimi nechyběla slova "chyby", "omyly", "neschopnost", "nekompetentnost". Takto se navzájem hodnotí političtí protivníci.

	Všichni víme, že právě člověk důsledně mravný, bytostně ručící za své povinnosti, více cítí jejich váhu, a přečasto proto pochybuje, zda je schopen jim dostát.

Tyto všeobecné monology o selhání jiných však nejsou nijak podnětné, protože je jen výjimečně stvrzuje mravní integrita kritiků. Inspirací a přímo povzbuzením při rozvažování o lidské omylnosti a odpovědnosti mi proto v této předvolební době není řeč politiků, ale příběh, který se udál v jednom malém městě.

Oblíbená, zkušená lékařka se zde dopustila chyby při léčebném postupu. Sama si ji hned uvědomila a učinila vše pro to, aby pacient nebyl poškozen. Odvezla ho na specializované pracoviště, a jen proto se pro něj nepříjemná událost obešla bez následků.

Tím samozřejmě není řečeno, že pacient neutrpěl škodu. Musel být krátkodobě pozorován a brát léky. On i jeho rodina měli strach. A lze pochopit, že žádali o odborné prošetření celého případu. K němu ostatně vybídla sama lékařka, když bez ohledu na kariéru, možný trest, poškozenou pověst přiznala chybu. Kdyby tak neučinila, sotva by ji bylo možno dokázat vinu.

Rodině pacienta však tohle ani omluva nestačilo, a tak po městě rozvěsila výzvy: varovaly občany před onou lékařkou a vyzývaly je, aby se u ní neléčili.

Tady už nešlo o zdraví, satisfakci či spravedlnost: byl to akt čiré pomsty, pokus zničit jednoho člověka, který - až na ono výjimečné selhání - pracoval dobře a pečlivě, jehož lidé měli rádi.

	Politiky zvlášť by mohlo potěšit poznání, že člověk může udělat chybu, a přesto je možné mít ho rád.

A tak se ve městě vzápětí objevily ještě jiné výzvy: na podporu lékařky. Hovořily o tom, že každý z nás, i ten nejvíce odpovědný, někdy selhal. Že ne každý se s tím dokázal vyrovnat tak jako zmíněná lékařka, která se ani na okamžik nezpronevěřila svému poslání: mít vždy na mysli dobro těch, kdo se na ni obracejí.

A také se v těch textech psalo o tom, jak lehké je kamenovat, rozvrátit lidský život. Protože - a o tom nic napsáno nebylo - všichni víme, že právě člověk důsledně mravný, bytostně ručící za své povinnosti, více cítí jejich váhu, a přečasto proto pochybuje, zda je schopen jim dostát.

Nebýt oněch výzev na podporu lékařky, dost možná by se své profese vzdala. Podlehla by nátlaku, opustila medicínu. Je dobře, že se tak nestalo a je dvojnásob dobře, že v tom městě plném volebních plakátů si lidé mohli náhle uvědomit něco, co, jak se mi zdá, svým způsobem také souvisí s dalším spravováním této země:

Je to vědomí, jak očistné je přiznat omyl, ale kolik to zároveň stojí odvahy. Jak zhoubné jsou osobní záště. Jak lehké je ublížit. Jak důležitá je vzájemnost a jak snadno se pak dá pomoci. A politiky zvlášť by mohlo potěšit poznání, že člověk může udělat chybu, a přesto je možné mít ho rád.

Jenže o tom se ve volebních kampaních politických stran nehovoří.