Čtvrtek 13. června 2002

předcházející

Slováci o holocaustu

Ivan Klíma

V prvním červnovém týdnu se konal v Bratislavě literární festival Jána Smreka. Jedním z témat, jimž byla konference věnována, byl i tragický osud slovenských Židů za druhé světové války. Mimořádná otevřenost, s níž se tu o tragédii hovořilo, mi připadla inspirativní nejen vzhledem k minulosti, ale i vzhledem k řadě problémů současného světa.

První podstatná úvaha, která tu byla důkladně doložena, se týkala myšlenkové přípravy holocaustu. N a mnoha příkladech a citacích řečníci dokládali, že antisemitismus měl na Slovensku hluboké kořeny, že byl imputován lidem dávno před příchodem války, a to často i těmi, kdo patřili mezi duchovní vůdce probouzejícího se národa.

	Řekl bych, že podobně tvrdou analýzu situace u nás postrádám: situace v Čechách a na Moravě byla sice jiná, ale osudy českých Židů nebyly méně tragické, a čeští udavači nebyli méně snaživí než slovenští.

Vyvraždění židovského obyvatelstva tedy nebylo jenom důsledkem závislosti Slovenského státu na Hitlerovi. Našlo se až příliš mnoho těch, kdo nacistickému úsilí očistit Evropu od Židů na Slovensku nadšeně pomáhali.

Řekl bych, že podobně tvrdou analýzu situace u nás postrádám: situace v Čechách a na Moravě byla sice jiná, ale osudy českých Židů nebyly méně tragické, a čeští udavači nebyli méně snaživí než slovenští.

Druhá podstatná úvaha se týkala materielní, tedy neideologické, motivace vyhánění a vraždění těch, kdo byli zbaveni všech svých práv včetně práva na život. Tou motivací byly závist a touha zmocnit se bezpracně majetku; vlastnosti, které jsou aspoň pro jistý typ lidí odvěké a které právě antisemitská politika posvětila a dokonce zákonně zaštítila.

Podstatné jsou i další souvislosti. Obdobně zákonné posvěcení dostalo kořistnictví i po porážce nacismu. Kořistilo se bezpracně a bezostyšně při poválečném odsunu Němců i Maďarů a ještě bezostyšněji při mohutném znárodňování a potlačování buržoazie během komunistické vlády.

To, co se započalo za války jako tragédie jedné menšiny, pokračovalo i po válce. Jednou odvržené základní morální principy totiž není snadné obnovit. Tragédie židovských obětí svým způsobem symbolizovala tragédii celé naší civilizace. Vždyť vraždění, které praktikoval komunistický režim v Sovětském svazu, Číně, Koreji, Kambodži i u nás, si v úhrnu vyžádalo ještě více obětí.

O holocaustu je důležité uvažovat právě v těchto souvislostech. Za masovým vražděním během dvacátého století stály vždy fanatismus ideologů i zištnost nesčetných pomahačů. V tomto směru masové vraždění Židů pokračovatele nejen našlo, ale může i v budoucnu najít. Fanatismus s uplynulým stoletím nezmizel, stejně jako nezmizeli jeho tiší a často zištní pomahači.