Pátek 14. června 2002

předcházející

Duševní choroba

Jiří Dědeček

Vážení spoluobčané, drazí přátelé. Za pár hodin po volbách a nás čekají zase docela obyčejné dny plné konkrétních zklamání z konkrétních lidí. Zas budeme v nadšeném úžasu zjišťovat, že starost o takzvané věci veřejné byla pouhou záminkou pro ukojení chorobné ctižádosti, ješitnosti, hrabivosti a touhy po moci. Těším se na ty všední dny. Miluji život v rozčarování. Je to silný inspirační zdroj.

	Jeden můj nejmenovaný přítel z francouzských politických kruhů tyto zklamané naděje vysvětluje tím, že politika je zábava pro duševně choré. Prý supluje plnohodnotný lidský život. Toužit se stát politikem je prý duševní choroba.

Aby nedošlo k omylu - já politikům nic nevyčítám. A vlastně vůbec nechci mluvit jenom o těch našich volbách, mám na mysli politiku celosvětově a obecně. Tu soustavu menších a větších zel, která volič čas od času naivně (někdy se také říká pragmaticky) pospojuje v domnění, že jejich kombinací vznikne dobro. Ale nevznikne. A proč by vlastně mělo?

Jeden můj nejmenovaný přítel z francouzských politických kruhů tyto zklamané naděje vysvětluje tím, že politika je zábava pro duševně choré. Prý supluje plnohodnotný lidský život. Toužit se stát politikem je prý duševní choroba.

Já samozřejmě vím, že je to míněno v nadsázce, protože vzato do důsledků, i já sám - když tedy po politické kariéře netoužím - bych musel být normální… Ale jinak musím přiznat, že jsem si to tak trochu o těch politicích vždycky myslel, jen jsem to neměl potvrzeno. Nyní však, když už znám zasvěcený názor zevnitř, nacházím v sobě pro politiky všeho druhu mnohem více pochopení, tolerance, ano, nebál bych se říci i lásky. Protože co tu komu vyčítat, přátelé? Že jsou jako mnozí z nás?

Znepokojuje mne snad jenom fakt, že si to nechtějí dát léčit. To já mám prosím za sebou několik let zodpovědné psychoanalýzy. A vím, že v každém slušném ústavu je několik takových, co se kupříkladu domnívají, že jsou někdo jiný anebo že je kdosi pronásleduje. A jenom nešťastným řízením osudu se zrovna oni neocitli na nějakém ministerstvu, nýbrž v léčebném zařízení.

O to zodpovědnější je pak zvolit si jejich stejně postižené, dosud však volně pobíhající druhy, aby pod záminkou, že za mne rozhodují, z mých daní holdovali svým úchylkám! Ale o peníze tady vůbec nejde. Rád zaplatím, protože myslím, že právě prostřednictvím takzvaných voleb se tito lidé docela pěkně izolují v jakémsi jiném světě, jemuž se říká politické prostředí. Aby tu zkrátka neškodili nám, obyčejným psychotikům, kteří máme rádi květiny, hvězdy a volnost.