Pátek 21. června 2002

předcházející

Dopis z Izraele

Leo Pavlát

Před dvaceti lety, kdy ještě u nás málokdo věřil v pád komunistů a už vůbec nikdo by neuvěřil, že za pár let po té šťastné události se budou znovu sápat k moci, v té době nesčetných restrikcí platil i zákaz návštěv Československa pro izraelské občany.

Husákova diktatura neudržovala s židovským státem styky, a tak se k nám nemohli podívat ani ti, kdo se zde narodili: Židé, kteří se v Čechách a na Moravě cítili doma, dokud je nacisté nedeportovali do koncentráků.

V oněch časech jsem se dozvěděl o Gile. V synagoze mě oslovila Američanka, která pro svou přítelkyni, narozenou před válkou v Brně a žijící nedaleko Tel Avivu, sháněla Čapkových Devatero pohádek.

"To je knížka, kterou si malá Gila brala do Terezína a moc ráda by ji zase měla," vysvětlovala Američanka. Knížku jsem po Američance poslal a po listopadu 1989 s Gilou mnohokrát hovořil v Praze i v Izraeli.Gila za války ztratila celou rodinu: rodiče, prarodiče, sourozence, bratrance, sestřenice. Před pár dny mi od ní přišel dopis.

"Jak určitě víš," psala mi, "včera došlo k dalšímu atentátu v Jeruzalémě. Z 19 mrtvých bylo 8 dětí, které jely do školy. Těch atentátů už bylo přes 70, zahynuly stovky lidí. Je to tady teď tak strašné, že nikdo nemá pomyšlení na nic jiného než na ty, co zemřeli, a jejich pozůstalé. Jako by z toho všeho nebyla cesta.

Nechceme nikoho ovládat, do dnešní situace jsme se dostali jen proto, že jsme se bránili a neprohráli. Arafat se zavázal, že skončí s terorem, a dostal zpět 95 procent území. Ale pak už jednat nechtěl a začal znovu vraždit. Pochováváme teď mrtvé každý den, a i když se snažíme žít normálním životem, je to skoro nemožné.

	"Jak určitě víš," psala mi, "včera došlo k dalšímu atentátu v Jeruzalémě. Z 19 mrtvých bylo 8 dětí, které jely do školy. Těch atentátů už bylo přes 70, zahynuly stovky lidí. Je to tady teď tak strašné, že nikdo nemá pomyšlení na nic jiného než na ty, co zemřeli, a jejich pozůstalé. Jako by z toho všeho nebyla cesta.

Chtějí nás vyhladit, a Evropa zase mlčí. Mě osobně to vrací do let 39 a 40 se vším strachem a děsem, co jsem tehdy prožívala, a je to učiněná hrůza všechno to prožívat znovu a myslet na blízké v nebezpečí, které teď hrozí všude.

Jak víš, mám jednoho vnuka na vojně a jen doufám, že neumře. Je to k zblázněni, že náš osud je v rukou mladých, vlastně ještě dětí, o které by se měli starat rodiče, ale tady je to naopak: Děti se starají o nás a umíráme všichni bez rozdílu."

Tohle mi psala z Izraele Gila, která přežila Osvětim a dnes je jí 70 let. Vzpomněl jsem si, že jsem jejího vnuka před 11 lety viděl. Bylo mu 7 a Gila mu z Devatera pohádek, které jsem jí poslal, překládala do hebrejštiny Pohádku pošťáckou.

V té pohádce skřítci hráli karty s dopisy. Sedmičku představovala psaní, ve kterých - jak skřítci poznali omakem - lidé lhali a předstírali. Osmičkou byly dopisy psané z musu a devítkou ze zdvořilosti. Spodkem se v Čapkově pohádce staly dopisy, které měly potěšit, svrškem dopisy přátel. Jako král posloužily dopisy psané z lásky. A esem se stala psaníčka, kterým člověk dal druhému celé své srdce.

Říkám si: kdyby ony pohádkové bytosti držely v ruce stejný dopis od Gily jako já, jakou hodnotu by asi přisoudily psaní zoufalých zachráněných, znovu vystavených dávné hrozbě?