Pondělí 24. června 2002

předcházející

O dvou studentech

Zdeněk Lukeš

Učím v Liberci, ale bydlím v Praze, a tak často cestuji mezi oběma městy. Většinou autobusem, ale někdy také autem. Cesta je to rychlá a příjemná - za hodinu a čtvrt se to dá po dálnici zvládnout. Často beru stopaře, zpravidla jsou to studenti. Minulý týden jsem vezl dva, shodou okolností oba z pedagogické fakulty.

Ten první, který mne stopnul ráno, už vlastně školu absolvoval. Vyprávěl mi, že podobně jako většina jeho spolužáků mizerně honorovanou dráhu pedagoga záhy opustil a teď píše do renomovaných internetových novin.

Jeho mladšího kolegu jsem pak večer vezl z Liberce do Prahy. V jedné vesnici právě dokončil dětské hřiště, postavené ze starých stromů. Stojí tam před školou a on mi nadšeně vyprávěl, jak se od začátku na budování prolézaček aktivně účastnily děti.

Spolu vybírali vhodné kmeny, on jim vyprávěl o různých vlastnostech stromů i o tom, že i dřevo má duši. Ostatně - řečeno profesionální hantýrkou - provozovatelé toho hřiště budou právě ty děti a jejich "spoluúčast" na celém procesu stavby je proto docela logická.

Většinou se to tak ovšem nedělá: buď se zakoupí typizované ocelové prolézačky, které se zabetonují na nějaký špinavý plácek, nebo - v tom lepším případě - je osloven Umělec, který něco vymyslí a nechá vyrobit.

Děti přijdou zase k hotovému a často se pak ukáže, že prvky moc nefungují - buď jsou špatně navrženy a brzy jsou rozbité, nebo nejsou funkční. To třeba, když sochař navrhne betonový povrch skluzavky, který po několika týdnech připomíná struhadlo.

	Děti přijdou zase k hotovému a často se pak ukáže, že prvky moc nefungují - buď jsou špatně navrženy a brzy jsou rozbité, nebo nejsou funkční. To třeba, když sochař navrhne betonový povrch skluzavky, který po několika týdnech připomíná struhadlo.

Nevím, jak bude fungovat to hřiště, navržené "mým" studentem. Doufám, že dobře. Zaujala mne jiná věc. Ptal jsem se ho, proč nejde raději na Umprum nebo Akademii, kde by své výtvarné ambice možná mohl rozvíjet lépe. A on mi řekl, že pro něho je hlavní kontakt s dětmi. Rozumí si s nimi a baví ho to.

Mluvil o tom s velkým zanícením: o dětské fantasii, která zprvu nemá hranic a dělá z každého dítěte Picassa, teprve dospělí vše pokazí, když nutí žáky pečlivosti a napodobování a tím je zbaví svobody a pak většinou i talentu. Můj stopař to ale zjevně s dětmi uměl. A práce s nimi je prý pro něj důležitější, než špatné platy pedagogů.

Bylo mi jasné, že vezu šťastného člověka a přiznám se, že i mně bylo v té chvíli dobře, jako by na mne něco ze svého optimismu v té chvíli přenesl. Doufám, že mu ten entusiasmus vydrží. A že není mezi budoucími pedagogy bílou vránou. Nebo je?