Úterý 25. června 2002

předcházející

Život na svobodě

Ljuba Václavová

Už několik let žiji problémy dětí, které ztratily rodinu. Některé hned na začátku života zůstaly v kojeneckém ústavu, další přišly z rodin do dětských domovů během dětství. A všechny mají stejné přání - utéct z ústavního zařízení, najít svou matku, žít s ní, být na svobodě. Po mámě touží děti, které ji nikdy nepoznaly, stejně jako ty, které od ní zažily to nejhorší.

Většina z nás si to „nejhorší" ani neumí představit, netuší jak dítě prožívalo nekonečné hodiny strachu, kdy se máma věnovala jen sama sobě, trápila dítě hlady a zimou a když přišla, tak ho bila, kopala, posadila na rozpálená kamna, trhala mu nehty, bodala je nožem...

Dodnes ty děti mají jizvy po těle, ale po čase říkají, že si to trápení vůbec nepamatují. Paměť milosrdně selhává, aby bylo možno doufat. Doufat, že se vrátí kamsi, kde budou milovány takové, jaké jsou, kde všechno půjde dobře a kde na ně nebudou kladeny nesplnitelné nároky.

Pak přijde moment dospělosti a tito mladí lidé musí odejít z ústavního zařízení. Často odcházejí za přeludem ideální mámy a věří, že je "ona" přijme bez podmínek a s láskou, že jim dá všechno, aniž si to budou muset zasloužit.

Když matku najdou, sen se jim - většinou - v první chvíli plní. Jsou přijaty a netuší, že je to jen pro to, že už jsou velké, schopné vydělávat, že se mohou postarat nejen o sebe, ale hlavně o ni. Ochotně matce naslouchají, přijímají lživá zdůvodnění jejích životních proher, svého opuštění, jejího krutého chování, jsou ochotné zapomenout na zločiny, které na nich máma spáchala, zůstávají i za cenu práce pro ni a její okolí.

Žít na svobodě ale tyto dospělé děti neumějí, protože nepoznaly nic jiného než klece, zvané dětské domovy. A tak často končí v novém kolektivním zařízení zvaném vězení.

Člověk - dítě v ústavu nemá hlad. Nesmí si však v jídle moc vybírat. Pokud něco zničí, je to nahrazeno ze společného majetku .Vzdělání se mu dostane, ale jen takového, jaké mu je doporučeno, které si sám nevybral a kde se sám nemusí příliš namáhat.

V děcáku nikomu nic nepatří, všechno je všech. Vlastně všichni mají málo, ale všichni mají stejně. To ovšem neznamená, že si nezávidí i tu nejmenší výhodu, třeba hračku navíc, jedno pohlazení nebo pochvalu. Je to svět nesvobody, nemožnosti rozhodování o sobě samých.

Všechna ta otřesná poznání ze světa dětí z dětských domovů se mi vybavily, když jsem po volbách uvažovala, kde se vzal ten nepochopitelný nárůst hlasů pro komunisty. Vysvětlení je prosté - komunisty volili nedospělí občané, zvyklí na život v komunistickém režimu, lidé, kteří neumějí žít na svobodě, neumějí se o sebe postarat. Věří v plané sliby, lži a neuskutečnitelné ideály.

Život v totalitním režimu se totiž velice podobal životu v ústavních zařízeních Většina z nás vyrostla a žila v nesvobodě komunistické totality a polovina národa dnes na svobodě ještě žít neumí. Komunisté naši nesvobodu přivodili, urputně ji bránili a sami v ní dobře a nezodpovědně žili.

Dnes nabízejí nerealistická řešení současných problémů. A lidé zapomínají, chtějí odpouštět zločiny, jako je odpouštějí opuštěné a týrané děti svým zločinným matkám.