Čtvrtek 27. června 2002

předcházející

Frankfurtský sněm

Jiří Peňás

Den po vyhlášení výsledků parlamentních voleb jsem odjel na tři do exilu. Místem azylu se mi stal Frankfurt nad Mohanem, kam jsem přijel, právě když začala ta strašná horka. Nedělní město bylo jak žhavý plát, zmrzlináři měli žně, davy korzovaly na promenádě podél "Mainu" - ostatně to mě napadá, jak v Praze taková cesta podél navigace chybí, i když řeka by tu přitom byla.

	Multi-kulti společnost tak přímo na ulici nahrazovala televizní přenosy, na kterých je stejně nejzajímavější ta chvíle, když si hráči vyměňují trička.

Z hlavního frankfurtského náměstí Rommer se ozýval vícehrdelní pivní zpěv, který souvisel s tím, že druhý den se mělo rozhodnout o osudu kdysi slavného fotbalového klubu Eintracht Frankfurt, který se topí v dluzích, a tak se za něj demonstrovalo. Zaplatit by to prý mělo město. Nevím už, jak to dopadlo. Nebyl to ale jediný s zážitek spojený s kopanou.

Ten druhý už nebyl lokální, ale globální, neboť najednou začaly po hlavních ulicích projíždět zuřivě troubící auta, z nichž trčely španělské vlajky a vykláněli se lidé volající Olé! I trouba by pochopil, že Španělé postoupili.

Takové oslavy příslušných minorit se opakovaly ještě i další dny, takže jsem viděl jak průvody turecké mládeže, tak i pár Američanů, možná místních bankéřů, dalo hlučně najevo radost z vítězství nad chudými Mexičany.

Multi-kulti společnost tak přímo na ulici nahrazovala televizní přenosy, na kterých je stejně nejzajímavější ta chvíle, když si hráči vyměňují trička.

O naše volby byl malý zájem, a pokud, tak spíš zdvořilostní. Když jsem se před svými hostiteli z Nadace Palais-Jalta, která se dávno před pádem zdí starala o prezentaci nezávislé středo a východoevropské kultury na svobodném Západě, rozčiloval, jaký je to skandál s těmi našimi komunisty, měl jsem pocit, jako bych přivezl zprávu ze vzdálené gubernie, že se přemnožili hraboši.

	Když jsem se před svými hostiteli z Nadace Palais-Jalta rozčiloval, jaký je to skandál s těmi našimi komunisty, měl jsem pocit, jako bych přivezl zprávu ze vzdálené gubernie, že se přemnožili hraboši.

Politovali, hlavama pokývali, ale pak se stejně řeč stočila na to, že je dobré, že už je u nás svoboda a že prezidentem je Václav Havel a že v Rumunsku to je ještě horší.

Když jsem pak trochu rozpačitě mluvil o záležitostech s dekrety, vůbec jsem neměl pocit, že by to tu brali nějak fatálně a jeden německý literát mi řekl, že to je přece jasné, neboť Václav Klaus přece obdivoval vždy Margaret Thatcherovou a ta měla válku o Falklandy, tak Klaus přece musí mít svou válku o dekrety. Tomuto přirovnání jsem se podivil a uznal jeho nápaditost.

Naší debaty se účastnili tři Maďaři, dva Poláci, jeden Litevec - a dva Češi a měla to být rozprava literární, avšak moderátor kladl otázky, které navozovaly ducha melancholoie a dřímoty: třeba co přítomným přinesla před dvanácti lety svoboda, zda je literatura jenom jedna nebo jich je víc nebo, jakou zkušenost může světu nabídnout postkomunistická Evropa.

Maďaři z nás byli evidentně nejsvětaznalejší a jejich výraz již zcela západoevropský, Poláci si uměli Němce nejlépe získat, no a na nás zbyla humoristicko-meditativní poloha, něco mezi Švejkem a Havlem.

Tak jsme tam německému publiku předváděli středoevropskou verzi jakési pozitivní nostalgie, kdy se vzpomíná sice na hrozné časy, ale je aspoň na co vzpomínat, zvláště, když to dopadlo dobře. Těm, kteří to nezažili, se to hezky poslouchá. A nějaké české volby s osmnácti procenty pro komunisty jsou pak jen šumem na věčně se točící gramofonové desce.