Kdyby se vyhlašovalo "fiasko roku", pak by zřejmě dostala hlavní cenu vládní koalice za své počínání při volbě prezidenta republiky.

V lednu a únoru vybíraly hlavu státu obě parlamentní komory, přičemž v první mají vládní strany jednohlasou a v druhé spolu se spřízněnými senátory ještě mnohem spolehlivější převahu. Přesto triumfovala opozice - a hlavně ODS, která s podporou komunistů dosadila na Hrad svého zakladatele a duchovního otce.

Koalice nebyla schopna nominovat společného kandidáta - a hlavně se na jednom člověku nedokázala smluvit rozpolcená post-zemanovská sociální demokracie. 28. února tedy zvolil parlament ve třetí volbě prezidentem Václava Klause - jediného, komu byli muži a ženy Miroslava Grebeníčka nakonec ochotni odevzdat hlasy.

V prvním televizním projevu o pár dní později pak nový prezident mj. vyzval lid, aby netrávil čas planými spory o interpretaci minulosti, zejména poslední transformační dekády, jíž byl Klaus takřka hlavním politickým představitelem. I tak si však - jak řekl - uvědomuje, že názory lidí na toto období se liší a lišit budou:

"Třeba už proto, že se některým z nás z různých důvodů v životě daří, že mají plný osobní život, že mají zajímavé zaměstnání či povolání, které jim přináší odpovídající uspokojení, odměnu či společenskou prestiž. Ti budou většinou tvrdit, že žijeme v nejlepším z možných světů. Jiní byli pasivnější či pohodlnější, obávali se riskovat, chtěli si možná spíše počkat nebo prostě neměli docela obyčejný kousek toho svého tolik potřebného životního štěstí. Ti dnes dávají najevo zklamání."

Někteří Klausovi protikandidáti prohráli dost "bolestně": exministr spravedlnosti Jaroslav Bureš, kterému nepomohlo ani to, že zatajil členství v KSČ, jezdil v embéčku a nechal se s ním fotografovat; předseda Senátu Petr Pithart, který si nepolepšil ani žonglováním s vlastními náhle nepohodlnými názory; nebo Miloš Zeman, který vstoupil do ringu po dlouhých drahotách, aby "spasil svou stranu a vlast", aby pak po nečekané prohře opustil Španělský sál v tichosti a jaksi bokem.

Vyjednávání s komunisty

Všichni jmenovaní pánové se snažili zalíbit Komunistické straně Čech a Moravy a pokusil se o to i poslední kandidát sociální demokracie Jan Sokol, byť to znamenalo pouze návštěvu klubu KSČM. Čestnou výjimkou v tomto ohledu zůstala senátorka Jaroslava Moserová. Je ale třeba dodat, že Jan Sokol prohrál čestně - získal sto dvacet čtyři hlasů oproti Klausovým sto dvaačtyřiceti.

A jaká že byla první reakce premiéra Vladimíra Špidly pro BBC? Ptal se ho na ni v den volby moderátor Václav Moravec: „Václav Klaus je český prezident, je to ústavní funkce a já ji plně respektuji. Je to neúspěch vládní koalice a ČSSD, protože jsme měli svého kandidáta a neprosadili jsme ho, i když měl poměrně dobrý výsledek. Komunistická strana dala jednoznačně hlasy Václavu Klausovi a několik poslanců a senátorů z koaličních stran nehlasovalo pro svého kandidáta.“

Premiér Vladimír Špidla měl tehdy jistě hodně důvodů k obavám, že se mu koalice a hlavně vlastní strana rozloží pod rukama. Pro koalici znamenala prohra velké zpochybnění: proto vzápětí požádala poslaneckou sněmovnu o důvěru: a dostala ji 11. března, navzdory výhrůžkám Špidlových vnitrostranických oponentů, jimž se tehdy říkalo "zemanovská frakce", na kteréžto označení už skoro všichni zapomněli.
Václav Klaus se ujal prezidentské funkce a prohlásil, že chce být "prezidentem všech lidí", o což od té doby důsledně usiluje. Klaus splnil svá předvolební slova, že nebude ignorovat komunisty a pozval Miroslava Grebeníčka spolu s ostatními politiky na zámek do Lán.

V novinách pak vyšla fotografie, na níž šéf KSČM stojí se sklenicí v ruce a spokojený výraz v jeho tváři jako by dával poselství: "Už jsme tak trochu zpátky a brzy budeme ještě víc." Šéfové ostatních stran na setkání šli, nikdo neprotestoval.

Když Václav Klaus nastoupil do úřadu, ihned se vymezil proti svému předchůdci: ať už tím, že zopakoval svůj úmysl šetřit milostmi, či tím, že si prohlédl prostory, v nichž se měl budovat jeho byt a označil je za "zanedbané". Klaus však zároveň Havlovi ve svých projevech několikrát poděkoval - byla v tom jistě snaha o velkorysost, která sluší vítězům.