Sobota 12. srpna 2000

předcházející

Připravil Jaroslav Veis

MMF o české ekonomice

Suchá je řeč čísel, soudí lidová moudrost. Přesto však může být zdrojem potěšení, někdy i hromadného. Například když srdci milý klub vyhraje 1:0 na hřišti soupeře a Liga mistrů se přiblíží na dohled. Nebo když mezinárodní měnový fond zveřejní zprávu, podle níž české hospodářství po několika hubených letech čeká růst hrubého domácího produktu, v příštím roce víc než tříprocentní.

Po zprávách však přichází čas analýz. Pokud jde o fotbal, jsou snadné. Úspěšné trenéry nikdo nezpochybňuje a připomíná se, že soupeře nelze podceňovat ani v odvetě, protože jak praví odvěká a nevyvratitelná pravda, míč je kulatý. Nakonec se ale stejně skončí u miliónů, které další postup do kýžené soutěže šampiónů nasype do klubových pokladen.

Pokud jde o hrubý domácí produkt, myslí se na peníze od počátku. Součástí úvah však je i zpochybnění těch, kdo za příznivé výsledky odpovídají. Otázka, zda jsou výsledkem kvalitní hospodářské politiky vlády nebo důsledkem běžného cyklického vývoje, je zcela legitimní, neboť jak praví další odvěká a nevyvratitelná pravda, jednou jsi dole a jednou nahoře. Stejně je nutno se ptát, nakolik české hospodářství vynáší k vyšší produktivitě současná evropská konjunktura. Jisté je jedno: řada vládních opatření růst povzbuzuje.

Patří mezi ně dokončování privatizace velkých podniků a jejich restrukturalizace nebo kroky k privatizaci velkých bank. Český statistický úřad konstatoval za první půlrok vyšší růst průmyslové výroby, než se očekávalo. Podle statistických výsledků dokonce produktivita práce českých zaměstnanců v průmyslu roste víc než jejich mzdy. Možná proto může zástupce České republiky v Mezinárodním měnovém fondu Jiří Jonáš považovat odhad růstu českého hospodářství za vlastně velmi opatrný a poukazuje na to, že česká ekonomika má kapacitu na lepší výsledky růstu, až do výše pěti či šesti procent.

Na druhé straně se ovšem vláda pokouší řešit například problém mobility pracovních sil způsoby vyvolávajícími obavy - mimorozpočtovými fondy dopravy a bydlení. A pořád ještě nedokázala omezit vysoké sociální výdaje a vyřešit rovnici o mnoha neznámých - totiž penzijní reformu.Ani žádná z opozičních formací však nemá skutečně propracovanou koncepci řešení těchto klíčových otázek.

Součástí zprávy fondu bylo i nepokrytě vyjádřené znepokojení nad jednáním českého parlamentu o nové podobě zákona o České národní bance. Pražský prezident fondu Roger Nord upozornil na nejasnosti novely zákona, který nejen omezuje nezávislost centrální banky, ale například dělí její rozpočet na část provozní a investiční, schvalovanou sněmovnou a část věnovanou vlastnímu cíli banky, totiž dohledu nad stabilitou měny a nad bankovním sektorem.

Jakkoli je novela sama podivným hybridem legislativního šlechtitelství, je zřejmé, co poslance k oné rozpočtové dvojdomosti vedlo: mimo jiné velkorysá přestavba sídla centrální banky, jejíž náklady navíc rostly rychleji, než kdyby byly zalévány snad i živou vodou. Nebude málo kritiků, kteří nad zprávou měnového fondu pokrčí rameny a konstatují, že včetně doporučení vlastně nic nového ani zajímavého neříká. Pokud bychom ji měli vnímat jako manuál k ovládání mechanismu prosperity, mají vskutku pravdu. Jenže přesto má smysl vnímat ji přinejmenším jako impuls k náladě spíše dobré nežli blbé, která u nás, bohužel, poslední léta převládala. A pokud ta dobrá nálada přečká i odvetné zápasy klubů našim srdcím milým, co víc si přát. Pokud jde o zákon o České národní bance, zachoval se český senát jako ona proklamovaná pojistka a nikoli hřebík v elektrickém obvodu už před týdnem, když novelu vrátil poslancům k přehodnocení.

Senát vrátil zákon o pozemních komunikacích

Tento týden jistil znovu, pro změnu zákon o pozemních komunikacích. Snad jen zákon o malých pivovarech nebo zákon o vinařství dokázal vyvolat tak živou diskusi a takový příval pozměňovacích návrhů v obou parlamentních komorách. Jedenapadesát jich senátoři odhlasovali, než normu poslali zpátky do sněmovny.

Jsou mezi těmi návrhy nápady rozumné i nerozumné. Děda s nůší na zádech, který jede na kole Ukrajina nasekat trávu králíkům a na hlavě má kapkovitou přilbu s odrazkami, by se vyjímal v televizní komedii, ne na silnici. Stejně jako byla nesmyslná předpokládaná povinnost pro každého, kdo je menší než 150 centimetrů, aby jezdil v dětské autosedačce. Jinak než horlivostí předkladatelovou a únavou hlasujících z mačkání tlačítka také nelze vysvětlit, proč by se přes den mělo svítit jen, když se hodiny posunou na zimní čas.

A zajímavé by bylo také vědět, o čem přesně se mluvilo, když zástupci lobby provozovatelů nákladní autodopravy jednali s jednotlivými senátory o tom, zda těžké náklaďáky patří do páteční dopravní špičky nebo ne. Naopak jen vítat lze možnost zipového či střídavého vjezdu z vedlejších silnic na hlavní. Zároveň však se musíme i divit, jak je možné, že něco tak samozřejmého nenapadlo někoho z těch, kdo do zákona zasahovali a kdo novelizovali všechny předchozí vyhlášky, už dávno. Co však bude dál?

Zákon s jedenapadesáti opravami poslanecká sněmovna nedostává každý den, ba dokonce každý rok. Přitom česká ústava jí nedává možnost některé z nich akceptovat, jiné přehlasovat. Buď vezme vše, nebo nic. Pokušení předvést senátu, kdo je na silnici opravdovým pánem, bude proto veliké. Doufejme jen, že svůdná myšlenka tentokrát nad rozumem nezvítězí, jakkoli se právě toto v českém parlamentu stává až příliš často. Senátu, avšak i nově zřizovaných krajů se týká poslední z dějů tohoto týdne, jemuž se budeme věnovat.

Boj o voliče začíná

Už od neděle tu opět máme volební kampaň do těchto institucí zastupitelské demokracie. Zahájili ji s poměrně značným předstihem sociální demokraté táborem lidu, uspořádaným pod Ještědem, sto třicet let poté, co se tam na slavném setkání příznivců dělnické strany sešlo na třicet tisíc stoupenců všeobecného a rovného volebního práva.

Letos jich dorazilo pět stovek, ač všechno bylo jako za starých časů: levné pivo, volební guláš, cukrová vata na špejli. Něco se prostě stalo od dob, kdy pozvánky psal inkoustem a krasopisem Ladislav Zápotocký a ne project manager mediální agentury do paměti notebooku. Tábor lidu, zdá se, už není tím správným místem, kde promluvit k voličům. Lid se možná zastaví na náměstí či na návsi, kam zavítá volební lídr s týmem poradců, případně si zvyká na slogany z obrazovek. Ale trmácet se kamsi a stát hodinu pod tribunou?

Ostatní strany se do kampaně dosud nepustily. Zatím pouze naznačují, že by neměla být příliš nákladná a někteří senátorští kandidáti to stvrzují i projížďkami na kole po volebním obvodu. Ještě méně je známo o volebních tématech. Sociální demokraté mnoho nenaznačili - hlavní podještědský řečník Stanislav Gross pouze pronesl vskutku objevnou myšlenku, že právo a spravedlnost by k sobě měly mít blízko. Kampaň zkrátka už máme, hlavní důvod k rozhodování, totiž volební témata ještě ne, alespoň od politických stran.

Přitom jedno se nabídlo tento týden samo - vztah moci a náboženství a otázka svobody víry. Mezinárodní konference na toto téma konaná v Praze však proběhla za absolutního nezájmu uchazečů o moc i jejích vykonavatelů. Možná soudí, že česká společnost je natolik sekulární, že tohle téma není podstatné. Každá přezíravost je však nebezpečná. Občané, nejen ti věřící, mohou totiž usoudit, že politiky nezajímají a říci si, že takoví politici naopak nezajímají je. Bylo by škoda, kdyby stěžejním tématem volební neděle 12. listopadu bylo právě tohle.