Sobota 19. srpna 2000

předcházející

Připravil Jaroslav Veis

Kdo může za pád IPB?

Od středy zasedá vyšetřovací komise poslanecké sněmovny, zabývající se sestupem a pádem Investiční a poštovní banky. Deset poslanců, reprezentujících všechny parlamentní strany, zatím vyslýchá svědky. Jejich jména jsou před výslechy tajena. Místopředseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek, který komisi šéfuje, kudy chodí, tudy zdůrazňuje, že v zájmu korektnosti jednání se během šetření nemíní nikomu svěřovat s jeho obsahem a k témuž zavázal i členy komise.

Svým způsobem si právě tímto postojem komise řekla o první problémy. Mnozí pozorovatelé jsou totiž přesvědčeni, že utajování průběhu vyšetřování nutně vyústí i v utajování jeho výsledků. Odmítají argumenty, že komisi je nutno vnímat jako svého druhu porotu, která má se vší autoritou sdělovat až nezvratná fakta a nikoli průběh jejich získávání.

Jenže, šedá jsou všechna předsevzetí a zelený je strom života. Hned první den šetření totiž poslanec ODS Vlastimil Tlustý, který v komisi rovněž zasedá, odvyprávěl redaktorovi Práva, o čem před komisí mluvil první předvolaný svědek a zároveň poslední generální ředitel banky Jan Klacek. Proč by to neudělal, když ho žádná sankce nečeká a ani čekat nemůže? Ptejme se spíše naopak, proč to udělal. Protože soudí, že otevřenost vždy a všude je politikovou povinností? Nebo protože nedokáže, jako prakticky žádný politik, odolat vábení mikrofonu a prostoru v médiích? A nebo je tu ještě nějaký další důvod?

Je to jen spekulace: nicméně co když sděluje novinám jen právě to, co by on i strana, kterou reprezentuje chtěli, aby se vědělo. Občanští demokraté se přece od počátku stavěli proti tomu, aby tématem šetření byl celý krátký život lva ve světě financí, jak si banka pyšně říkala a zejména to, s kým se byl lev ochoten dělit o peníze. Chtěli, aby se komise soustředila na jediné: jak a proč stát zasáhl a proč byla banka prodána právě té finanční skupině, která ji koupila. Poslanec Tlustý převyprávěl novinám právě tuto část svědectví Jana Klacka s tím, že banka před vyhlášením nucené správy byla připravena situaci řešit i bez vládního zásahu. Nezbývá tedy než se ptát, zda poslanec účelovým výběrem faktů informuje nebo spíše - dezinformuje.

Ohlédneme-li se se zpět na fungování všech vyšetřovacích komisí českého či československého parlamentu, je to spíše seznam neúspěchů, počínaje první z nich, zabývající se vyšetřováním policejního masakru 17. listopadu před jedenácti lety. Jeden z těch, kdo se práce komise tehdy účastnili, student a začínající novinář Václav Bartuška, nazval knihu na toto téma Polojasno. Stejně by se však mohly jmenovat i všechny úřední zprávy o parlamentních vyšetřováních. První dny toho současného a zejména způsob, jímž se o něm dovídáme, však budí dojem, že se na téhle tradici nic nezmění. Škoda, protože právě příběh sestupu a pádu IPB sliboval, že do dosud temných vztahů mezi světem české politiky a financí vnese to, co v nich chbí nejvíc - jasno.

Témata podzimní volební kampaně do senátu a krajských zastupitelstev se klubou na svět pomalu, avšak přece. Po nemastném-neslaném sbližování práva a spravedlnosti, které prezentovali pod Ještědem sociální demokraté, je tu další, tentokrát ze sídla občanských demokratů ve Sněmovní ulici v Praze. Poslanec Jan Vidím sdělil, že oním tématem bude vztah Evropské unie a České republiky.

Jakkoli jsme uprostřed procesu harmonizace například české a unijní legislativy, není tento vztah, alespoň v podání Jana Vidíma zas až tak harmonický. Podle něj stačilo úplně Evropské hospodářské společenství a netřeba bylo Unie. Když však už bohužel existuje, nedá se dělat nic jiného, než se s tím důstojně vyrovnat a ubránit Českou republiku před evropskou bezvýznamností. Také před Evropou regionů, v níž jsou mnohé kompetence delegovány na místní samosprávy.

"To je idea zastánců občanské společnosti, která je nám docela cizí," odpověděl Jan Vidím Hospodářským novinám tento týden. Jeho výrok obsahuje hned tři záhady. Za prvé, co je vlastně ODS cizí: občanská společnost jako taková nebo idea Evropy regionů méně závislých na libovůli ministerských úředníků v centrech? Za druhé - opravdu pan poslanec soudí, že takto jednoznačně negativní postoj právě ke kompetencím regionálních zastupitelstev, do nichž se má poprvé volit, může jeho straně přinést nějaké hlasy? Proč vůbec volit někoho, kdo by měl jen zahřívat židli a brát plat? A konečně za třetí: ví o tom Václav Klaus? Nebo zase, sotva vytáhne paty z Prahy, brousí si někdo perořízek, aby mu pustil žilou, byť tentokráte spíše nešikovnou argumentací?

Kdo stojí za akcí Olovo?

Pokud bude potvrzena páteční zpráva Mladé fronty Dnes, že akce Olovo byla skutečně připravena jedním z premiérových poradců, předvádí se nám ve velmi nečistém spodním prádle i vládní strana. Připomeňme si fakta: v půli května otiskla Mladá fronta Dnes informace o přípravě diskreditační kampaně proti místopředkyni sociální demokracii a především oponentce Miloše Zemana Petře Buzkové. Kampaň měla název Olovo, odpovídající poněkud zvrhlému smyslu pro humor, jaký mívají tajné služby: Chemická značka olova Pb je totiž shodná s iniciály té, proti níž byla zaměřena.

Z dokumentu, který novináři získal z úřadu vlády bylo zřejmé, že akci právě tam připravoval některý z členů týmu premiérových poradců. Premiér Miloš Zeman osobně i šéf poradců Miroslav Šlouf však něco takového popřeli.

Nyní má prý policie zaznamenáno svědectví jednoho ze Zemanových poradců Zdeňka Šarapatky, podle kterého plán jak zničit Buzkovou připravil jeho kolega Vratislav Šíma. Policie rovněž měla na Úřadu vlády zabavit několik počítačů, na nichž jak Šlouf, tak Šíma pracovali.

Zpráva, která na novinových stránkách po tříměsíčním tichu ožila, může mít minimálně dvojí interpretaci. V prvním případě jde o jednoznačnou snahu poškodit Petru Buzkovou a nic jiného. To, že se informace o akci Olovo, včetně toho, co má být o místopředsedkyni sociální demokracie rozšířeno, objevilo v nejčtenějších novinách v zemi a bylo poté převzato i jinými médii plán totiž naplnilo. Autoři akce přece nechtěli nic víc, než rozšířit negativní informace a to se také stalo.

V druhém případě naopak měla zpráva sloužit k poškození předpokládaných autorů tvůrců operace Olovo a zejména jejich šéfa či šéfa strany. Jsou-li schopni takových podlostí, nezaslouží si Miroslav Šlouf, aby byl zvolen do Senátu a Miloš Zeman není hoden, aby stál v čele strany, natož vlády. V případě této interpretace mohla být Buzková jak účastnicí děje, která pouze zoufale brání nařčením a dává všanc své dobré jméno, tak pouhou figurou, obětovanou v zájmu jiných zájmů, každopádně však směřujících proti Miroslavu Šloufovi.

Ani v prvním, ani v druhém případě však z akce Olovo nevychází dobře především sociální demokracie jako strana. Tíha olova dokonce padá i na vládu, jejíž úřad je místem děje a jejíž zaměstnanci v tom ději hrají přední role. Jedno je zřejmé. Žár vnitřních sporů sociálních demokratů sice navenek ukrývá stranická disciplína, avšak pod její krustou plaménky nepochybně nadále žhnou. Projevují se jednou sporem o volební zákon, jindy denunciací.

Volební kampaň snadno způsobí, že se rozhoří jako troud. Nelze si při této příležitosti nevzpomenout na jednu z nejpůvabnějších i nejkrutějších povídek Jaroslava Haška. Jmenuje se prostě, Obecní volby a v jejím závěru stojí: Ve městě měl být jarmark, ale přijelo velice málo interesantů pod dojmem všech těchto obvinění. „Tam jsou pěkní lidi," říkalo se v okolí. „Pojedeš tam, a ještě tě tam zaříznou oberou páni kandidáti."