Sobota 26. srpna 2000

předcházející

Připravil Jaroslav Veis

Akce Olovo nekončí

Týden, odstartovaný mementem událostí, které se odehrály 21. srpna před 32 lety, žil mnohem víc současností než vzpomínkou na onu dobu. Jenže, tak už to chodí: až do současnosti se nese v některých jejích podobách závan oné doby, jak s jistou ironií ve svém prvním komentáři k operaci Olovo připomněl i Václav Havel.

Operace či akce Olovo byla sice ne nejdůležitějším, rozhodně však nejdiskutovanějším vnitropolitickým tématem těchto dnů. Stále ještě však klade víc otázek než přináší odpovědí.

Jak ji dešifrovat? Komu měla uškodit a komu doopravdy uškodila? A naopak, komu měla prospět a komu snad může prospět? Vymkla se z rukou svých tvůrců a žije jak zdivočelá románová postava svým životem nebo je stále dirigována, dávkována, usměrňována? Jsme svědky postupného odhalování pravdy nebo další manipulace? Jak souvisí její druhé kolo s volební kampaní, která právě začíná? A především, až policejní vyšetřovatel prohlédne všechny zabavené počítače a vyslechne všechny předvolané svědky, koho bude možno obvinit, a z čeho?

Poradce premiéra Zemana za to, že - pokud se to prokáže - použili vládních počítačů k něčemu jinému než k práci pro vládu? Nepochybně budou tvrdit, že jim do počítače soubor Olovo někdo implantoval. Šíření pomluvy se jim nepodaří prokázat už vůbec - rozšířena přece byla až médii.

Média však se snadno obhájí - nedělala nic jiného, než že plnila svou zpravodajskou povinnost a upozornila na nepravosti, jež zjistila v premiérově úřadu. Jistě, padnou některé hlavy, pár lidí opustí své kanceláře postranním vchodem a s odstupným zaručeným pracovní smlouvou.

Avšak případ samotný nejspíš skončí v tom obrovském virtuálním skladišti, kam naši vyšetřovatelé odkládají vše, s čím si nemohou poradit. Zbude po něm jen puch, jaký vydává orwellovská jáma pamětnice. I když jeden moment související s operací Olovo by si zasloužil hlubší a obecnější úvahu. Jde o roli poradců v politice, nejen současné, nejen české.

Klasická pohádka o dobrém králi a zlých rádcích časem zmutovala do naturalistického příběhu o zlém politikovi a všehoschopných poradcích. Nebyl to žádný vývojový skok. Vždyť i praví strůjci aféry Watergate, nejslavnějšího politického skandálu dvacátého století, byli nakonec nalezeni nikoli mezi republikánskými politiky či kariérními úředníky Nixonova aparátu, nýbrž v týmu jeho poradců.

Debata, zda poradci nemají příliš mnoho snadno zneužitelné moci a příliš málo odpovědnosti trvá už několik desetiletí a vede se i v mnohem ukotvenějších demokraciích než je ta česká. Jedno však je právě od Nixonových dob nepsaným zákonem - pokud politik v demokratickém systému zaměstnává poradce a pověřuje je plněním ošemetných úkolů, odpovědnost za důsledky jejich práce se nevypařuje do atmosféry, nýbrž ji nese on sám. A to i v případě, že netuší, co vlastně poradci chystají. Někdy, bohužel, může ta odpovědnost být těžká jak Olovo.

Inzeráty záhadného sdružení Meritum

Politický žargon se kromě jiného vyznačuje tím, že vznikne-li nový orgán a funguje dostatečně dlouho, přestává se mu říkat jeho skutečným názvem a dostane jméno po svém předsedovi.

Komisi pro vyšetřování událostí 17. listopadu se tak začalo po jisté době říkat po jejím předsedovi Rumlova, mediální komisi zase podle jejího zakladatele Kasalova. Komisi, která vyšetřuje existenci a nucený prodej Investiční a poštovní banky se dosud podle předsedy Kalouskova neříká, avšak zatím funguje jen velmi krátce a z hlediska pozorovatele monotónně.

Informační úniky jsou sporadické a zpravodajství o její práci se tak skládá jen ze sečítání svědků a souboje novinářů s poslanci, zda se podaří utajit jméno předvolaného až do konce výslechu. O to živější je však v případu IPB aktivita na poli inzerce.

Na počátku týdne se začaly v největších novinách objevovat celostránkové inzeráty, upozorňující čtenáře, že prodej IPB Československé obchodní bance byl mimořádně nevýhodný. Daňové poplatníky bude podle inzerátu tato rychlá transakce stát sto miliard korun, čili deset tisíc na každého českého občana.

Po ruce však bylo podle textu inzerátu řešení k českým peněženkám podstatně šetrnější. Banku chtěla koupit a to za víc peněz, jak pojišťovna Allianz, tak banka Unicredito, avšak bylo jim to odepřeno. Rovněž akcionáři IPB prý měli výhodnější nabídku.

Přípravný výbor sdružení Meritum, který je pod inzerátem podepsán, proto vyzývá českou národní banku i vládu, aby požádaly nového majitele IPB o víc peněz, než za kolik mu banku prodaly.

Kritika předkládaná Meritem se od té první, která se na vládu i centrální banku po prodeji snesly, liší v jednom. Nevyžaduje už zrušení transakce od samého počátku, nýbrž jen zlepšení podmínek prodeje.

Tehdy však kritizovala politická strana a jakkoli členové sdružení byli v minulosti spojeni s ODS tím, že pro ni pracovali či jsou jejími členy, odmítají dnes jiný smysl svého konání, než zájem o, řekněme, spravedlnost a dobro daňových poplatníků. Stejně tak se k Meritu nehlásí ODS.

O tom, v čem spočívá skutečné meritum této záležitosti, víme nyní stejně málo, jako o tom, odkud se rozlévá olovo. Tedy znovu mnohem víc otázek než odpovědí.

Kde se vzal ten altruismus? Proč stojí zato platit inzertní kampaň takového rozsahu? Odkud mají členové sdružení informace o ztrátovosti prodeje? A jde skutečně o banku nebo o IPB pojišťovnu či vlastnictví licence k celoplošnému televiznímu vysílání?

Nepochybně by alespoň část odpovědí zaznělo, kdybychom znali jména akcionářů IPB s podíly i nižšími než deset procent, jak nařizuje zákon. Jenže nejsme v Americe a český zákon nic takového nepožaduje. Nelze ani očekávat, že akcionáři sami se ke svému majetku přihlásí.

Očekávejme spíše překvapení. Myslím zase na inzertních stranách novin, ne z poslanecké sněmovny, jakkoli Kalouskova komise slibuje v půli září poprvé sdělit, na co že se vlastně těch svědků ptá.

Referendum nereferundum

V půli září, budou-li testy probíhat podle harmonogramu, bude rovněž podle předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové aktivován temelínský reaktor. Těžko pak už něco zabrání tomu, aby někdy počátkem příštího roku, nezačala elektrárna fungovat i jako producent elektřiny, nikoli jen jako díra, do níž se odhazují miliardy.

Je sice sporné, zda ona elektřina najde kupce, který ji bude ochoten koupit jinak než pod výrobní cenou, nicméně i v takovém případě to bude alespoň snižovat ztráty, říkají ti, kdo o ní sice nestáli, avšak časem rezignovali.

Jedno je však jisté: pokud se kdy uskuteční nějaké referendum, týkající se Temelína, pak jeho otázka bude znít nikoli zda elektrárnu spustit, nýbrž zda ji zastavit. A to i přesto, že místopředseda vlády Pavel Rychetský nejspíš obětoval značný kus dovolené, aby připravil vládní návrh zákona o referendu.

Znalci parlamentního prostředí totiž tvrdí, že v malostranských palácích sněmovny i senátu je už samo vyslovení tohoto slova považováno za větší prohřešek než v Japonsku smrkat na veřejnosti. Vládní návrh je přitom dosti opatrný.

Referendum se má týkat jen opravdu zásadních otázek a petice za jeho vypsání má mít 300 tisíc ověřených podpisů. Odpůrcům Temelína se po nepochybně drahé mediální kampani podařilo získat jen třetinu tohoto počtu. Bez referenda se přitom do Evropské unie nedostaneme, tvrdí ti, kdo ho podporují.

Ale ano, odpovídají jeho odpůrci. Jak? Českou cestou přece. Jednorázovým zákonem o referendu na jediné konkrétní téma, jímž bude právě vstup do unie. Jen takový dokáže vyvolat na tvářích potřebného počtu poslanců a senátorů vstřícný úsměv a přiměje jejich ruku ke stisknutí hlasovacího tlačítka pro.