Sobota 2. září 2000

předcházející

Připravil Jaroslav Veis

Kdo vymyslel akci Olovo?

Na poslední prázdninový týden budou v nejlepším vzpomínat nepochybně děti, docela se vydařil. Politici, zejména ti z Lidového domu a okolí, těžko. Skandál Olovo byl totiž opět v popředí politické hitparády, ač na obrazovce počítače poprvé zazářil už hodně dávno.

Máme-li věřit datu na konci textu stejnojmenného materiálu, zveřejněného na internetovém serveru Mladé fronty Dnes a přetištěného Lidovými novinami, pak to bylo někdy před 22.únorem 2000.

Dnes si čtenář, který se textem prokouše, musí nutně položit otázku: co má tohle společného s blátem, v němž se nyní aktéři děje brodí? To, co se nyní odehrává, se už dávno netýká jen Petry Buzkové - ta už v ději dokonce hraje jen okrajovou roli. Kdo je však skutečným hráčem ví buď jen málokdo, nebo vůbec nikdo. Vždyť ani to, že operace Olovo se teď už žene sociálnědemokratickou krajinou jak pobodaný býk španělským městečkem při fiestě, nelze vyloučit. Jaká obvinění tedy létají právě vzduchem?

Advokát Jiří Teryngl, pracující pro Úřad vlády, obviňuje jednak neznámého pachatele, jednak novináře Jiřího Kubíka a Sabinu Slonkovou, že celou operaci implantovali do počítačů nevinných poradců, aby ji poté zase odtamtud vylovili a špinili vládu.

Premiér Miloš Zeman obviňuje jakousi mocnou instituci, že dlouhodobě škodí sociální demokracii a když jí to nevyšlo s bamberskou aférou, zkouší to teď s olovem. Je-li mu to nabídnuto, ochotně nevyloučí hypotézu, že by to mohla být například Mladá fronta Dnes.

Vicepremiér Vladimír Špidla přispěchá rovněž s hypotézou, snad aby šéfovi ulehčil. Jeho prst však míří do temných koutů byznysu. Ty, kteří mohou být pravými litci olova, je nutno hledat mezi terči akce Čisté ruce. Ani on neváhá naznačit jméno: co takhle explzeňský manažer Lubomír Soudek?

Dánský fyzik Niels Bohr proslul větou, kterou řekl jednomu ze svých kolegů: vaše teorie není dost šílená, aby mohla být pravdivá. Pokud jde o teorie o původci Olova, padající z vládních míst, platí bohužel jiná varianta: vaše teorie jsou příliš šílené, než aby jim mohl věřit někdo jiný než vy sami.

Ať už ono olovo kalil kdokoli, těžit z aféry hodlá jiná strana, o níž se v souvislosti s aférou zatím nemluví - totiž komunisté. Je to dáno jednoduchou logikou voleb. Část levicově orientovaných voličů ve chvílích, kdy je zklame právě sociální demokracie, může soudit, že právě Grebeníčkovi soudruzi jsou tím menším zlem než pravice.

Navíc v ČSSD šplhají nahoru bývalí komunističtí funkcionáři: kromě chronicky známého Miroslava Šloufa vzbudil nyní pozornost rokycanský senátní kandidát Václav Šlajs s minulostí divizního politruka. Otázka, zda zaškrtnout na volebním lístku jméno bývalého či současného komunisty nemusí být na mnoha místech zkrátka vůbec akademická.

Možná, že právě s tím komunisté počítají. Když tento týden seznamoval jejich předseda novináře s koncepcí předvolební kampaně, padlo jméno jediného soupeře - právě sociálních demokratů.

Chce-li tedy sociální demokracie na podzim ve volbách uspět, musí svou zběsilou jízdu co nejdříve zarazit. V opačném případě se totiž nabízí paralela z historie zcela nedávné. Před posledními volbami do sněmovny se Miloš Zeman občas blýskal bonmotem, že čeští republikánští voliči jsou vlastně jen zdivočelí sociální demokraté a jak ukázaly výsledky, dost možná to tak bylo.

Bude-li nyní on sám i jeho tým pokračovat ve svém olověném teoretizování a hledání temných sil, může se mu stát, že předseda KSČM Grebeníček bude na předvolebních schůzích bude lákat voliče tvrzením, že čeští sociální demokraté jsou vlastně jen zdivočelí komunisté. Bylo by víc než tragikomické, kdyby se ukázalo, že má byť jen kousek pravdy.

Rozpočtová licitace

Možná až příliš klidně - tedy ve srovnání s Olovem či znovu oživenou kauzou Temelína - probíhají jednání o návrhu státního rozpočtu na rok 2001. A to i přesto, že se stále ještě pohybujeme, řečeno terminologií počítačového věku, v uživatelsky přátelském prostředí jednobarevné vlády, která rozpočet dosud nepředložila parlamentu. Rekapitulujme tedy.

Navrhované rozpočtové příjmy jsou 613 miliard, výdaje 633 miliard. Protože navrhovaný schodek je v rámci předem dohodnuté dvacetimiliardové tolerance, opozice žádného druhu nemá zatím žádný zásadní důvod zvonit na poplach. Chybějí jí tentokrát i důvody zástupné - ve vládě momentálně nesedí žádný ministr, který by byl drátem v jejím oku, jako tomu bylo loni.

A tak ekonomický expert ODS Vojtěch Tlustý pouze uvažuje o kritice struktury rozpočtu a snad jen, aby se mu kolegové z výkonné rady nesmáli, zpochybňuje důraz rozpočtu na sociální výdaje. Rovněž čtyřkoaliční ekonomové Ivan Pilip a Miroslav Kalousek namítají, že sociální výdaje navrhované vládou jsou neúnosně vysoké.

Všichni však vědí, že jsou v roli psů, kteří sice štěkají, avšak nekousnou: nenajde se totiž strana, která by se právě nyní odvážila dráždit voliče tím, že jim něco nepřidá, nebo nedej bůh dokonce vezme. Také o mimorozpočtových fondech nikdo nemluví zdaleka tak ošklivě jako předtím, než vznikaly.

Jisté napětí tu však přece jenom je. Ministři například mají požadavky, které nároky na rozpočtové výdaje zvyšují o sto miliard a myslí-li to se správou svěřených resortů vážně, jistě za ně musejí bojovat. Celá vláda pak má priority, z nichž by, chce-li zůstat věrohodná alespoň v něčem, neměla ustupovat. Tou nejpodstatnější prioritou pak je investice do vzdělání.

Ministr školství Eduard Zeman proto požaduje jednoznačně nejvyšší růst výdajů a chce namísto vládou navrhovaných pětačtyřiceti miliard korun o plnou třetinu víc. Má-li splnit předsevzetí nejen svá, ale i premiérova, totiž zvýšení učitelských platů, zahájení internetového programu ve školách a razantní rozvoj vysokých škol, bude ty peníze bezpodmínečně potřebovat. Nejen proto, že je zrovna tento týden učitelům na jejich brněnském setkání před zahájením školního roku znovu slíbil. Kde však finance na zvýšené požadavky vzít a nekrást z kapes vlastních potomků, tedy pomocí podstatně vyššího rozpočtového schodku?

Naděje na vyšší příjmy rozpočtu má více podob.Například předpoklad, že vláda dokáže učinněji vybírat daně. Při posledních parlamentních volbách to byl mimochodem jeden z nejlákavějších slibů sociálních demokratů: dokážeme daně vybírat tak důsledně, aby jejich výnos byl o několik desítek miliard korun vyšší, aniž by je bylo nutno zvyšovat.

Nadějnější je úvaha, že se podaří dobře prodat ty části státního majetku, které ještě jsou zahraničním investorům na prodej. Stejně jako, že se podaří v rámci celosvětového trendu dobře vylicitovat cenu zbývajících licencí na speciálnícvh aukcích - například na nové generace mobilních sítí. I to je však řešení příliš vzdálené.

Takže zbývá poslední možnost: před vlastním hlasováním o rozpočtu zvýšit reálný odhad příjmů, odvozovaný z trendů vývoje hromadného domácího produktu. Je to postup vskutku nejnadějnější. Nejen vládní ekonomové totiž soudí, že odhad tříprocentního růstu je příliš konzervativní.

Nelze se tedy divit, že tvůrci i kritici rozpočtu nyní nedočkavě čekají na další statistická čísla, která mají být k dispozici v půli září. Pokud budou příznivá, bude to nejen vítané konverzační téma pro recepce pořádané u příležitosti setkání finančníků, kteří se zrovna začnou slétat do Prahy, ale také další indikace, že rozpočtové provizórium z loňska se nemusí opakovat.