Sobota 9. září 2000

předcházející

Připravil Jaroslav Veis

Co všechno způsobil Temelín

Heslu Temelín je v Ottově slovníku naučném, dosud nepřekonanané české encyklopedii, věnováno čtyři a půl řádku. Před sto lety čítala tato ves v Čechách 99 domů a 576 obyvatel. Měla dvoutřídní školu, četnickou a železniční stanici a patřila k ní hájovna Rozov. Fara už nikoli, ta byla ve Křtěnově. Vsi se také říká Velký Temelín, upozorňuje autor slovníkového hesla, netuše, že přesně o století později právě tohle bude jediné, co bude odpovídat skutečnosti.

Temelín svou velikostí přerostl nejen sám sebe, svůj region, ale i zemi, v níž leží a zadáte-li dnes heslo Temelín do celosvětového internetového vyhledávacího serveru Altavista, sdělí vám mimo jiné, že se tam toto slovo objevuje celkem jedenáct tisíc a tři sta třicet pětkrát. Zkuste to zítra a bude to ještě víckrát.

Stejně tak vstoupil Temelín jako problém do Evropské unie o hodně dřív, než se to podaří České republice. Evropský parlament před ním svou rezolucí varoval právě tento týden už podruhé.

Jistě, parlamentní rezoluce proti uvedení elektrárny do provozu není spojena s žádnou pravomocí, stejně jako nebyla ona předchozí z loňského května proti její dostavbě. Vliv na jiná rozhodování však mít může. A především je dokladem, že problém kdysi věcný je dnes problémem hlavně politickým.

Kolik jen účastníků sporu hřeje v temelínském kotli svou vlastní porci polévky. Český stát tu řeší svou dlouholetou neschopnost rozhodnout se o dlouhodobé energetické strategii a zvládnout vliv energetické lobby.

Jak dlouho jen se čeští politici nechali vodit za nos manažery z ČEZU, kteří jim tvrdili, že bez Temelína bude nutno málem vyhlásit v zemi stav energetické nouze. Dnes, kdy nastává opačný problém, totiž kam vyrobenou energii prodat, aniž by česká ekonomika tratila, tomu věří snad už jen ministr průmyslu Miroslav Grégr.

Rakouský stát v temelínské kauze zase řeší frustraci svých obyvatel, kteří se před lety v referendu vzdali jaderné energetiky a nutně si teď musejí připadat jako kašpaři. Navíc tu Rakousko nachází ideální příležitost opět se o kousek vymanit z izolace dané výsledkem posledních voleb. Nejen státy, i jednotlivci se však snaží.

Miloš Zeman dokazuje s arogancí až ledabylou , že na něj žádný diktát neplatí, ať už z Vídně nebo ze Salzburgu, natož od zablokovaných hraničních závor. A Václav Klaus má příležitost znovu vážně varovat před snahou Bruselu strkat svůj dlouhý nos do každého cizího reaktoru.

V té kauze však jde o víc než o spory. Aniž si to investor objednal, stal se Temelín kandidátem na pomník konce atomového věku. Lze se totiž přít o to, co je tím pravým monumentem počátku atomové éry. Snad laboratoř manželů Curieových v Paříži? Haldy uranové hlušiny v Jáchymově? Rezivějící konstrukce bruselského atomia?

Nelze však pochybovat o tom, že pokud se zásadně nezmění jaderná technologie, už nikdo v Evropě nepostaví tak obrovský betonový pomník důvěry v atomovou energii, jako je právě Temelín. Bylo mu to ostatně symbolicky dáno do vínku už při jeho početí.

První kubíky betonu do jeho základů totiž nalili stavbaři v roce 1986, který už navždy ponese označení černobylský. Vedle dějinných momentů však neblednou ani ty každodenní. Česká vláda má stále ještě možnost ukázat jinou než arogantní tvář a možná i mužnou a rozvážnou sílu, kterou tak ráda předstírá.

Stačí projevit dobrou vůli a nespěchat s aktivací reaktoru jen proto, že si ji energetický monopolista ČEZ naplánoval na určité datum. Její odložení na dobu, až Česká republika obhájí své postoje, může být jen užitečné. Mimo jiné proto, aby atomoví instalatéři stihli utěsnit všechny ventily, z nichž dosud kape voda, kterou v žádném případě nelze nazvat dobrá.

Rozpočtové pošťuchování

Tento týden za sebou máme také další rozpočtové kolo. Dosud žádný boj, jen pošťuchování. Požadavky jednotlivých ministerstev, převyšující téměř o sto miliard možnosti příjmů, které byly na stole minulý týden, jsou náhle v přijatelném rámci pouhého třiadvacetimiliardového schodku, a ten už zní velmi rozumně.

Bude-li dodržen, patrně zůstane i páteční rozpočtové varování ze sídla ODS jen u slov. Byly tedy původní požadavky jednotlivých resortů vskutku přemrštěné a skutečně vycházely z teorie rozpočtového smlouvání - totiž říct si minimálně o dvojnásobek, abych dostal, co skutečně potřebuji?

Nebo alchymisté ve službách české vlády našli dosud neznámou cestu, jak proměnit olovo ve zlato? Olovo, pokud je známo, nechali tento týden raději na pokoji, nepočítáme-li ohrazení se ministra vnitra Stanislava Grosse, on že žádnou hypotézu nevymyslel.

Avšak něco ve zlato proměněno bylo, alespoň na papíře. Jsou to licence na sítě mobilních telefonů třetí generace. Jejich vydražení má přinést českému státu asi dvacet miliard korun. Patří ovšem právě zlato za licence na mobily do rozpočtu? Má být rozpuštěno během jediného roku v běžných výdajích?

Ministr financí o tom nepochybuje, opozice však ano. Jde o mimořádný příjem, argumentují jedni a tudíž má být mimořádně využitý. Například na penzijní reformu nebo na splacení státního dluhu. Uvádějí sousední Německo, které z dražby stejných licencí získalo do státní pokladny neuvěřitelných sto miliard marek a ty využije právě na státní dluh.

Jiní kritici dokonce tvrdí, že značná část výnosu dražby by měla být k dispozici budoucím provozovatelům této sítě. Vycházejí přitom z výpočtu, že licence je udělována na dvacet let a tudíž už jen samotné umoření její ceny bude provozovatele nutit generovat rok co rok o miliardu korun vyšší zisk.

Slova generovat vyšší zisk je pak nutno přeložit jako vyšší ceny pro konečné uživatele, totiž pro zákazníky. Také je nadále relativizován i samotný schodek s poukazem na to, že mnohé výdaje jsou vyvedeny mimo státní rozpočet.

A guvernér centrální banky Tošovský upozornil, že se souhrnné deficity veřejných rozpočtů za letošek se blíží stovce miliard, k čemuž se vzápětí přidalo i ministerstvo financí. Odhadnout vývoj tohoto souhrnného deficitu veřejných rozpočtů pro příští rok však prý lze jen velmi přibližně. Neděsmě se však vidinou katastrofy státních financí.

Než se rozpočet dostane v podobě návrhu zákona do sněmovny, čeká jej minimálně ještě jedno vládní kolo, kdy do něj budou zapracovány nové odhady hromadného domácího produktu na příští rok. Budou nepochybně vyšší a potenciální rozpočtové příjmy se tak zvýší jen o několik miliard. To za prvé. Za druhé, to podstatné jednání nastane až ve sněmovně a nepůjde v něm jen o peníze.

Nastanou chvíle pro licitaci o politických výhodách a ústupcích, o závazcích podpory v různých kauzách, s rozpočtem zdánlivě souvisejících asi tak jako tloušťka polárního ledu. Nastane rovněž čas pro zaplňování nejzajímavější části rozpočtu, všeobecné pokladniční zprávy, která rozděluje milióny na konkrétní projekty v konkrétních místech spojených s konkrétními poslanci.

Jaké částky a jaké projekty, netušíme a jako každoročně, budeme překvapeni, na co vše jsou poslanci ochotni poskytnout peníze občanů. Jedno však víme už teď. Opět jako každoročně, jsou poslanci dozajista dohodnuti, že se dohodnou. Možná nejen ti, které váže už předem opoziční smlouva, zejména její bod šestý, který praví, že strany ČSSD a ODS se zavázaly, že dosáhnou oboustranně přijatelné dohody o podobě státního rozpočtu.