Sobota 16. září 2000

předcházející

Připravil Jaroslav Veis

Co je to chudoba?

Nenápadně, o deset dnů dříve, než začne její společné výroční zasedání s Mezinárodním měnovým fondem, vstoupila do Prahy Světová banka.V Betlémské kapli prezentoval jeden z jejích ředitelů Michael Walton s viceprezidentem banky Matsem Karlssonem Zprávu o rozvoji světa s podtitulem Potírání chudoby. Světová banka takový dokument vydává jednou za deset let a tato je již třetí v pořadí.

Je to zpráva přelomová. Světová banka v ní totiž opouští úzce liberální postoje a poprvé vymezuje chudobu nikoli pouze jako ekonomickou kategorii, nýbrž jako mnohem komplexnější jev. Chudoba není definována pouze tím, že příjem určité skupiny je nižší než jistá minimální hranice, nýbrž i tím, jaké tito lidé mají příležitosti, co mohou ovlivnit, jaký mají pocit bezpečí.

Přijmeme-li tuto rozšířenou definici, musíme rázem přenést úvahy o rozsahu problému ze subsaharské Afriky také do střední a východní Evropy obecně a České republiky konkrétně. Problém se totiž netýká jen lidí, kteří mají na den méně než dolar, jak je vídáme na obrazovce ve zpravodajství CNN.

Týká se i těch, které potkáme na ulici okresního města na severu Čech či Moravy. Stačí, aby tam zkrachovala továrna patřící investičnímu fondu, proměněnému na holding, který patří dnes neznámo komu.

Projevem chudoby zkrátka už není hlady jen hlady nafouklé dětské bříško, ale i pocit bezmoci v očích živitele rodiny. Potírat ji lze nikoli rozdáváním poukázek, ale vytvářením příležitostí a budováním vědomí rovnosti před právem, pocitu bezpečí.

Jedním z momentů, jichž si světoví ekonomové při sestavování zprávy všimli v transformujících se zemích, byl také růst rozdílů mezi skupinou lidí s nejbohatšími příjmy a skupinou těch nejchudších. Je to vývoj podobný latinsko-americkým zemím, které ovšem mohou jako vzor prosperující společnosti sloužit vskutku jen výjimečně a ekonomové Světové banky to připomínají.

V zemích, postižených komunistickým omíláním nesmyslně rovnostářských principů na základě poučky, že všichni mají stejný žaludek, což byl právě případ České republiky může jejich upozorňování vyvolávat zdání, že slyšíme jen ozvěnu starých časů, nicméně je to tak.

Pro skutečně fungující demokracie i ekonomiky platí, že rozdíly příjmů mezi nejchudšími a nejbohatšími nesmějí přesáhnout kritickou mez. Pokud jde o příležitost pro každého a o rovnost před právem, nesmějí se lišit ani v nejmenším.

Zpráva o rozvoji světa na přelomu milénia byla ještě před vlastním zveřejněním tématem debaty pořádané Křesťanskou akademií v pražské městské knihovně. Pravda, debaty poněkud jednostranné. Text kromě lidí ze Světové banky totiž dosud nikdo nečetl a navíc chyběli její předpokládaní odpůrci, jak ortodoxní ekonomičtí liberálové, tak anarchisté.

Smysl však měla už nastolením problému - a taky tím, že předznamenala nastávající jednání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu konečně něčím jiným, než potěžkáváním obušků na jedné straně a spřádáním plánů, jak znepříjemnit finančníkům každou vteřinu pobytu v Praze, na straně druhé.

Přehlasované veto prezidenta Havla

Jedním z posledních rozhodnutí, které česká poslanecká sněmovna učinila, než se rozešla na prázdniny, bylo, přehlasování prezidentova veta. Václav Havel. se jím pokusil zastavit novou verzi volebního zákona. Jedním z prvních rozhodnutí, které sněmovna učinila po prázdninách, bylo že přehlasovala jeho další veto.

Tentokrát prezident chtěl zabránit nové podobě zákona o sdružování v politických stranách. Ač šlo o dva různé zákony a mezi oběma hlasováními uplynula řada týdnů, šlo v obou sporných případech o jednu a tutéž věc: o snahu zabránit dalšímu posilování pozic a moci politických stran, zejména některých.

Volební zákon zvýšením počtu obvodů zřetelně posiluje většinové prvky jinak papírově poměrného volebního systému, aniž bylo třeba zasahovat do ústavy. Výhodné to má být, vyjde-li vše podle plánů, především pro dvě největší strany a všechny ostatní, parlamentní i neparlamentní, na tom mají jen a jen tratit.

Zákon o sdružování v politických stranách významně mění strukturu státního příspěvku politickým stranám. Zvyšuje částky, které dostanou politické strany za zvoleného poslance či senátora z pěti set tisíc na milión korun a zavádí čtvrt miliónu za každého zastupitele.

Současně snižuje částku za každý získaný hlas z devadesáti na třicet korun. Dostanou ji ty strany, které získají víc než dvě procenta hlasů. Výhodné to má být, opět, vyjde-li vše podle plánu, pro všechny parlamentní strany, ty ostatní na tom mají jen a jen tratit.

Je to o to smutnější, že inovaci právě tohoto zákona vyvolalo rozhodnutí Ústavního soudu, který po stížnosti Demokratické unie na diskriminaci neparlamentních stran jeden z paragrafů prohlásil za protiústavní a zrušil. Šlo o tříprocentní hranici, po jejímž překonání mohly i neparlamentní strany získat příspěvek za hlas.

Ústavní soudci tehdy navrhli jednoprocentní mez. Parlamentní zákonodárci se zamysleli a výsledkem je snížení hranice pouze na 2 procenta a právě popsaná změna struktury státních příspěvků politickým stranám.

Člověk nemusí být ani prezidentem, aby mu došlo, že nová podoba zákona se licoměrně tváří jako demokratičtější, ve skutečnosti však důsledkem bude nejspíš uzavření parlamentu všem stranám, které v něm už nejsou.

Předprázdninové prezidentovo veto nakonec skončilo u ústavního soudu. Stížnost podal on sám, přičemž strany čtyřkoalice daly najevo, že ho podporují. Zda u téhož soudu skončí i tento zákon, není dosud jasné.

Lze však předpokládat, že čtyřkoaliční strany tentokrát budou hezky zticha. Jsou přece už uvnitř, ne venku. A bude-li si stěžovat prezident, vyvolá to přinejmenším podezření, že Česká republika přechází na model jakéhosi neformálního tříkomorového parlamentu.

Třetí, nejmenší a nevolenou, nýbrž doživotně jmenovanou parlamentní komorou se tom případě stává Ústavní soud, na jehož bedrech nakonec stejně vždy skončí zásadní rozhodování.

Návrat k Olovu

Tématem týdne hodným zamyšlení, a tím pádem i připomenutí, může být i to, co se vlastně nestalo, ač se stát mělo. Mám na mysli ono Olovo, které ještě před dvěma týdny zaplňovalo titulní stránky novin a minuty v televizním a rozhlasovém zpravodajství, a které kleslo na dno řeky zapomnění.

Dezinformační akce toho jména, ohrožující ve svých důsledcích a podle nejdramatičtějších titulků svobodu slova a samu demokracii za čtrnáct dnů nikoho nezajímá. Proč?

Nabízí se nepříjemné vysvětlení. Olovo přesně odráží skutečný stav české politiky i médií, které veřejnost oslovují vlastně marketingovými metodami. K tomu se nejvíc hodí kampaně - volební, informační, někdy dezinformační.

Takto interpretují akci Olovo i některá média, například týdeník Reflex. Jeho redaktor Miloš Čermák píše doslova: „Zapomeňte na Buzkovou, Šloufa a všechny další šarapatky. Olovo vstoupí do historie jako nejlíp zvládnutá a nejlevněji pořízená reklamní kampaň posledních let."

Miloš Čermák má na mysli propagační kampaň novin, nikoli vlády. Pokud se nemáme smířit s tím, že má pravdu, nesmí aféra skončit tak, jak je v kraji zvykem. Olovo musí opět vystoupat nahoru na hladinu pozornosti, jakkoli je to právě v jeho případě těžké. Zůstane-li u dna, přijdou o značnou část věrohodnosti nejen politici, ale i média.