Sobota 23. září 2000

předcházející

Připravil Jaroslav Veis

O čem finančníci jednají

Takže předehru k výročnímu zasedání Mezinárodního měnového fondu a Skupiny světové banky máme za sebou. Začala tím, že Světová banka představila svůj nový přístup k boji s chudobou. Vzápětí Mezinárodní měnový fond zveřejnil prognózu hospodářského vývoje na tento a příští rok a ta je velmi optimistická.

Fond dal ústy svého výkonného ředitele Horsta Kohlera rovněž najevo, že si je vědom nutnosti reformy světového finančního systému. Poté promluvil i prezident Světové banky James Wolfensonn a sdělil, že banka patrně vyslyší požadavky na odpuštění některých dluhů a navrhl, že by bohaté země mohly otevřít své trhy těm chudým.

Z pohledu dejme tomu ze vdálenosti Měsíce by se mohlo zdát, že vše je v pořádku - stále bohatnoucí svět se snáze vypořádá s nouzí. Potíž je ovšem v tom, že globalizace neglobalizace, ta bohatá část světa pořád bude ležet v jiných zeměpisných šířkách a délkách než ona část, v níž vládne chudoba.

Tohle právě leží na srdci antiglobalistům, kteří tento týden byli, alespoň v pražské lokalitě, ve srovnání s finančníky v defenzívě. Pokud tedy nebereme vážně jejich oznámení, že se pokusí blokovat účastníky výročního zasedání uvnitř Kongresového centra tak dlouho, dokud oni sami se neusnesou na rozpuštění proklínaných brentonwoodských institucí.

Je to nápad poněkud donkichotský a můžeme si být jisti, že v hlavách policejních stratégů se možná i díky němu rodí plán, že nejlepší by bylo naopak zablokovat aktivisty v jejich kempech, dokud se nerozjedou domů.

Klíčovým slovem je zatím hospodářský růst a zdá se, že zůstane i nadále. Zejména otázky po jeho jiném smyslu než je zisk a hromadění bohatství, po jeho hranicích, a především po jeho podobě. Je stále zřejmější, že s pouhými procentními body už nevystačíme, že se musí promítnout do toho čemu se říká kvalita života a ta nemá jen účetní podobu.

Je jistě přirozené se ptát, co z toho, o čem se v Praze začíná jednat a proti čemu se má protestovat, plyne pro obyvatele Česka. V prognóze světového hospodářského vývoje, publikované mezinárodním měnovým fondem se lze dočíst, že po třech po sobě jdoucích letech záporného růstu, jak říkají odborníci poeticky propadu, se česká ekonomika začíná vzpamatovávat.

Výhled předvídá pro příští rok růst bez přívlastků ve výši 3,2 procenta, k čemuž napomáhá peněžní a daňová politika země. Výhled však rovněž připomíná, že české hospodářství pořád vláčí na jedné noze olověnou kouli špatně fungujícího a málo transparentního finančního sektoru.

Druhou nohu pak má pořád sevřenu v kládě nedokončené a bezradné restrukturalizace velkých podniků. Po ruce jsou už i odhady přímého finančního přínosu největší pražské události sklonku století. Firma Deloitte and Touche, která se zabývá finančním poradenstvím odhaduje, že Česká republika by mohla mít čistý výnos z pořádání zasedání až ve výši čtyř miliard korun.

Vládní zmocněnec pro zasedání Zdeněk Hrubý zase říká, že další nepřímé výnosy přesáhnou všechny vyčíslitelné zisky - to je ovšem konstatování asi stejně podstatné jako tvrzení, že chmel je zelené a cukrovka bílé zlato. Každopádně, pořadatelé jsou chváleni, jak vše dobře zvládají.

Zevnitř Kongresového centra, na jehož hanlivá původní přízviska „lidojem" či „Moby Dick" se pomalu zapomíná, to tak nepochybně vypadá. Jinak to ale vidí invalidé, kterým citelně chybí nízkopodlažní autobusy, propůjčené městským dopravním podnikem na převážení finančníků.

Kdybychom použili již míněný poetický žargon ekonomů, mohli bychom to označit za nevyčíslitelný, leč výrazně záporný přínos zasedání ke kvalitě života obyvatelů Prahy.

Překvapení při vyšetřování pádu IPB

Přenesme se však z globálních sfér na starou dobou Malou Stranu, kde už zase zasedá Poslanecká sněmovna.. Průběžná zpráva vyšetřovací komise ke kauze Investiční a poštovní banky rozčeřila její i tak neklidnou atmosféru nebývalým způsobem.

Předseda komise, lidovecký poslanec Miroslav Kalousek po celé dva měsíce vyšetřování až přehrával roli rozšafného soudce, který promluví až v pravou chvíli.

Ta přišla ve čtvrtek a on ve chvíli, kdy sněmovna rozhodla, že jednání o zprávě se odehraje bez veřejnosti, ztratil nervy. Vyběhl před sál a inkriminovanou zprávu rozdal novinářům.

Ptejme se, kde se ta poslanecká touha po tajných jednáních bere? Zejména když je česká poslanecká sněmovna proslulá tím, že z průměrného poslance by průměrný novinář za patnáct vteřin mediální slávy dostal i seznam všech přísad do becherovky, kdyby ho tedy poslanec nedej Bůh znal.

Ostatně, i ono tajné jednání o převzetí IPB Československou obchodní bankou, jež se odehrálo koncem května v Paříži, a které zpráva vyšetřovací komise odhaluje, nebylo pro nikoho, kdo se o kauzu zajímal, tajemstvím už od konce května. A to se tehdy v Paříži sešlo jen pár lidí, ne celá sněmovna.

Stejně málo podstatný jako spor o utajení však jsou i titulky prvních stránek pátečních novin, oznamující, že poslanec Kalousek podal na ministra financí Pavla Mertlíka a nuceného správce IPB Petra Staňka trestní oznámení pro křivou výpověď. Přinejmenším proto, že s trestními oznámeními se v českém - nejen politickém - prostředí nijak nešetří. Jen málo z nich však skončí jinak než odložením ad acta.

Trestní oznámení se tak stává víc než součástí procesu uplatňování práva jakousi formou psychologické války. Válečník přitom počítá s tím, že jednou podané trestní oznámení alespoň část veřejnosti po čase sežvýká jako znamení nedůvěryhodnosti nařčeného.

Rozšířenost tohoto způsobu jednání stvrzuje Miroslav Kalousek lépe než kdo jiný - v souvislosti s kauzou IPB už stačil podat trestní oznámení ještě na dva redaktory ekonomického týdeníku EURO.

Nepodstatnost sněmovních pří dokumentují téměř tragikomické výroky, zaznamenané v jejich průběhu. Místopředseda vlády Vladimír Špidla je schopen mudrovat, že fakta netřeba zveřejňovat příliš často, neboť fakta se přece v souvislosti s jinými fakty mění.

Pavel Mertlík se svým chlapeckým úsměvem říká, že přece nelhal, když říkal, že v Paříži se o prodeji IPB nejednalo, neboť tam se o tom jen mluvilo a navíc předběžně. Co je tedy vlastně pro tuto kauzu podstatné? Jako vždy když jde o politickou moc a velké peníze, což obvykle úzce souvisí, to nejsou názory na problém, ale zájmy.

Za prvé zájem veřejný, chcete-li státní, který vyžadoval, aby situace IPB byla co nejrychleji vyřešena. To mohla udělat jedině sociálnědemokratická vláda ve spolupráci s Českou národní bankou.

Za druhé zájem politických stran mít na banku vliv, přičemž ta nejobčanštější si jej chtěla uchovat, zatímco většina ostatních by jej naopak ráda získala.

Za třetí zájem obchodní, který o banku měla finanční skupoina spojovaná se společností Patria Finance a ČSOB.

A za čtvrté možná i osobní - vždyť ona úspěšná operace nutně posílila uvnitř sociální demokracie pozici ministra financí Mertlíka. Konec konců, i to poslanecké rozhodnutí utajit jednání nepochybně diktovaly zájmy, nikoli názory. Svědčí pro to už technologie, s níž k němu sněmovna došla.

Poté, co v prvním hlasování bylo utajení odmítnuto, označil je ministr Pavel Dostál za sporné a žádal o jeho opakování. K tomu také po krátkém jednání v kuloárech došlo a hlasů pro utajení bylo konečně dost. Co je pravděpodobnější - že během té přestávky potřebných pár poslanců změnilo názory - nebo, že prostě vyhověli něčím zájmům?