Sobota 30. září 2000

předcházející

Jednání finančníků versus protesty proti nim

Že ústředním námětem dění právě končícího týdne v České republice bude výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a skupiny Světové banky, o tom se nedalo pochybovat od chvíle, kdy bylo rozhodnuto o datu a místu konání.

Od letošního dubna, kdy se ve Washingtonu odehrály bouřlivé demonstrace proti oběma těmto institucím však bylo sporné, zda se bude víc mluvit i psát o dění uvnitř Kongresového centra nebo o tom, co se odehrává na ulicích.

Nakonec měla pravdu strana škarohlídů, či možná realistů. Přinejmenším během prvního dne jednání ochromily demonstrace v ulicích centrum Prahy a mediálním tématem číslo jedna se po zbytek týdne stalo pouliční násilí. Zůstaňme u jednoho detailu.

Ono úterý poprvé za posledních deset let zapálili demonstranti v Praze auto. Něco takového se nepřihodilo ani ve slavném sametovém listopadu 1989. Nic lépe nedokumentuje, že pouliční násilí v září 2000 je, řekněme nadnárodního typu.

Je dobře zorganizované,dokáže efektivně využívat moderních informačních technologií. Nesvázáno úředními předpisy, aplikuje nové poznatky na rozdíl od policie okamžitě. Internetem přenáší zkušenosti ze všech ohnisek nepokojů v reálném čase. I mezi demonstranty dnes existuje jakýsi svérázný jet set, skupina brázdící planetu od akce k akci. Možná dokonce létají na palubách týchž letadel jako bankéři a modelky, jen v jiných tarifních třídách.

Nelze se divit - proč zrovna tomuto oboru lidské aktivisty by se měla globalizace vyhnout, když do všech jiných proniká? Jak si poradit s globálními radikály, kteří rutinně zapalují, tříští, rozbíjejí a ničí? Střílet do nich, jak na své internetové stránce radí enfant terrible čili přestárlé zlobivé dítě české pravice Miroslav Macek? Takový nápad lze probírat vážně jen v rámci politického kibicování.

Mnohem podstatnější jsou otázky, které to, co se v pražských ulicích dělo, vyvolávají. Lépe než kdo jiný je formuloval člen Českého helsinského výboru Václav Trojan, když se takto ptal v Lidových novinách.

Odpůrci čeho vlastně odpůrci globalizace jsou? Proč jim vadí McDonald, ale nevadí jim CNN, která jejich akce přenáší do globálního světa? Proč bez problémů používají internet s nainstalovaným prohlížečem od Microsoftu, zatímco rozbíjejí okna obchodů? Stejně jako Václav Trojan se musejí ptát všichni, kdo chtějí globalizaci pochopit v plné její šíři, ne jen úzkým průzorem tu zloby, tu obav.

Škoda, že faktická kritika či analýza podstaty problému a role obou mezinárodních finančních institucí v globalizačním projevu zas až tak slyšet nebyla. Jistě, odehrávalo se fórum nevládních organizací Jiná zpráva, avšak informace o něm byly sporadické.

Česká média nijak nezaujala ani diskuse mezi zástupci Světové banky a jejími kritiky, uspořádaná prezidentem Václavem Havlem minulý víkend v míčovně Pražského hradu. Stejně tak mizivý ohlas měla i další rozsáhlá zpráva Světové banky, věnovaná tentokrát kvalitě růstu. Podle ní bychom napříště neměli hopdnotit jen ekonomickou expanzi, ale růst obecněji, i podle takových měřítek jakými jsou přístup ke vzdělání, schopnost šetřit životní prostředí, zamezování korupci.

Nelze se v tu chvíli opět ptát, dokonce poněkud jízlivě: je si ochotna česká politická scéna přiznat, že tato tři témata - přístup ke vzdělání, schopnost bránit životní prostředí, boj proti korupci jsou její bolavou patou, stejně jako je tomu v zemích, jimž je třeba pomáhat?

Chceme-li tedy shrnout, oč vlastně v Praze tento týden šlo, nesmíme zůstat jen u onoho zapáleného auta, dvěstěpadesáti zraněných, devíti set zatčených a zhruba dvaceti miliónových škod na majetku. Musíme si připomenout též téma chudoby, zmiňované kvality růstu a potřebu reformy zasedajících institucí. Musíme konstatovat, že kromě toho, že tato témata byla nastolena, se vlastně víc nestalo. Že ani pokud jde o oddlužení nejchudších zemí, nebylo přijato žádné rozhodnutí, kromě jediného, že totiž skupina potřebných zemí byla rozšířena.

Přesto se však nedá říct, že pražské zasedání bylo fiaskem. Jen se od něj očekávalo víc konkrétních řešení než načrtnutých konceptů - a taková řešení se neobjevila.

Domácí politická scéna sice tento týden přímo neochrnula, avšak aktivitou také příliš nehýřila. Vládní i opoziční politici úměrně svému vztahu ke Strakově akademii oceňovali buď připravenost ministerstva vnitra nebo statečnost prostých, leč ministerstvem spatně vybavených policistů.

Členka Rady České televize Jana Dědečková požadovala, aby se moderátor diskuse Naostro Milan Šíma omluvil ministru Stanislavu Grossovi, zato, že ho v průběhu poslední debaty neoprávněně obviňoval z přehánění příprav. Odvolání ředitele televize, alespoň pokud vím, nikdo nežádal.

Čtyřkoalice a nová Svatováclavská smlouva

Až čtvrtečního svátku české státnosti využila Čtyřkoalice k vyhlášení nové Svatováclavské smlouvy. Ta má být konečně pevným dnem, od kterého se dosud volné spojení ohrožených malých stran má odrazit, aby se proměnilo v politicky jednotný celek s jedním programem i jediným lídrem aspirujícím na premiérství. Zlom to skutečně je. Z mlhy slov se dokonce vynořily termíny.

Kdo bude oním lídrem, musí být jasné do konce ledna příštího roku. Stínová vláda musí být sestavena do konce března, aby do konce června mohla předložit i svůj program. Další politiku čtyřkoalice bude určovat osmičlenná rada, v níž žádná strana nemá právo veta. V radě mají po třech členech lidovci i unionisté, DEU a ODA po jednom. Jinými slovy, Ratibor Majzlík a Daniel Kroupa mohou nadále sice pronášet několikahodinové projevy, ne však rozhodovat. Tolik dobrá zpráva.

Demokratická část české politické scény skutečně potřebuje další silný subjekt, víc než dva kohouty na jednom dvorku, kteří chtějí ostatní politickou drůbež uklovat. Všechny ostatní zprávy však jsou už rozpačité.

Za prvé, zůstaneme-li u metafory dvorku, připomeňme si termín z pera Konráda Lorenze, totiž klovací pořádek. Nebude prvním úskalím hned první bod plánu, totiž kdo stane v čele čtyřkoalice?

Za druhé, přes smělé plány nemizí pořád nebezpečí, že si dvě velestrany nakonec čtyřkoalici rozeberou. Neboť i když se vedení stran dohodnout dokáží, pořád to nemění základní fakt: řadový lidovec či lidovecký volič má blíž k řadovému sociálnímu demokratovi než k unionistovi. A stejně tak cíle liberálního unionisty se mnohem víc překrývají s cíli občanských demokratů, než s cíli lidoveckými.

Jak ukázal rituál podpisu dohod, čtyřkoalice dbá na číselnou symboliku. Šéfové si připíjeli koktejlem ze čtyř alkoholů v koaličních barvách, pojídali čtyřbarevný dort, jejich programový dokument nazvaný "společně pro změnu" se týká čtyř témat - vymahatelnosti práva, solidarity a odpovědnosti, vzdělání a informační politiky budoucnosti bez dluhů.

Mimochodem, kdyby stejná témata zazněla v Kongresovém paláci na jednání finančníků, nikdo by se nedivil, tak jsou obecná. Žurnalisté by je patrně dokonce označili za rétorická a nekonkrétní. Naštěstí nás před volbami do poslanecké sněmovny v řádném termínu - a nic nenasvědčuje tomu, že by měly být dříve - čeká ještě jeden svatováclavský den.

Můžeme si být jisti, že nás čeká i další verze svatováclavské smlouvy a to, jak jinak čtvrtá. Doufejme tedy, že už bude velmi konkrétní, vycházející z formulovaného a oponenturou prověřeného společného programu, schopného konkurovat občansko i sociálně demokratické verzi české budoucnosti.