Sobota 14. října 2000

předcházející

Temelín, Invex a Klausův internet

Viděno pouze prizmatem fyzikálních principů, byla řízená řetězová jaderná reakce v temelínské elektrárně zahájena v pondělí večer ve 21 hodin a 9 minut.
Rozšíříme-li však úhel pohledu, byl to jen další krok v řetězovém procesu akcí a reakcí, který běží již dvě desetiletí. Od okamžiku, kdy bylo o stavbě Temelína rozhodnuto, je to proces jednak dnes už téměř jistě nevratný, jednak - bohužel - ne vždy uvážlivě řízený.

Je užitečné připomenout si v tuto chvíli, že dějiny v České republice opravdu nezačaly v listopadu 1989, byť se to mnozí politici snaží předstírat sobě i voličům ve chvílích, kdy zemi začíná dohánět její minulost. Temelín je totiž dědictvím minulé éry téhož rodu jako svazky Státní bezpečnosti. A podobně jako ony, i jeho současný stav je důsledekem nedůslednosti při vyrovánvání se s minulostí.

Řekněme si to nahlas: především proto, že žádná z předchozích českých a ani federálních vlád nedokázaly tuto poslední velkou stavbu socialismu zastavit včas, dokončila ji nyní, aniž ji ovšem kdo s výjimkou elektrárenského monopolu ČEZ potřebuje, současná vláda.

Přitom počátkem 90. let by s vysokou pravděpodobností stačil silný impuls k takovému rozhodnutí, vznesený například Václavem Havlem. Upozornil na to v rozhlasové debatě jen pár hodin před spuštěním reaktoru on sám - kdyby se tenkrát rázně postavil proti, tehdejší vláda by asi stavbu zastavila.

Tento pozdní názor lze zobecnit - totéž platí o mnoha dalších tématech, včetně zmiňovaných svazků StB. Takže, plně v duchu oslavy dokončení stavby socialismu, měli diváci české veřejnoprávní televize příležitost shlédnout i přímý přenos události za účasti předsedy vlády a příslušného odpovědného ministra. Pásku stříhali oba, přičemž premiér dle zásad klovacího pořádku střihl dřív. Oba si rovněž schovali kousek na památku.

V případě ministra průmyslu Miroslava Grégra to lze chápat, uvedení Temelína do provozu je vskutku jeho osobním životním úspěchem, bohužel dosaženým na úkor ostatních občanů. Premiér Miloš Zeman však, aktivizuje-li své šedé buňky mozkové, nepochybně musí dojít k závěru, že toto Grégrovo vítězství je na úrovni legendárního vítězství Pyrrhova, tedy vysoce relativní. Počínaje tím, co způsobí v jiných regionech - například v severních Čechách - a konče tím, co způsobí v jiných zemích - například v Rakousku.

Česko-rakouské vztahy, zablokované všude, kde se dají hranice přejet autem, se díky spuštění Temelína zhoršily snad nejvíc od doby, kdy byli za první světové války ve Vídni Karel Kramář a jeho druhové odsouzeni k smrti za velezradu. Rakouská vláda těžce nesla už horlivost, s níž se před několika měsíci česká vláda připojila k sankcím evropské čtrnáctky a teď využila první příležitosti vrátit úder zpět. Alespoň ze slov kancléře Wolfganga Schussela při jeho úterní návštěvě Bratislavy to vyplynulo zcela jasně. Kdyby se pražská vláda chovala stejně sousedsky jako ta bratislavská, a to jak v případě sankcí, tak v případě vysvětlování, proč, bohužel, dokončuje jadernou elektrárnu, Vídeň by hovořila ke svým občanům také jinak.

Vraťme se však k pondělní televizní prezentaci temelínské kauzy. Kdo zvolil komerční vysílání, aby unikl veřejnoprávnímu slavnostnímu blouznění, stal se svědkem projevu druhého signifikantního rysu temelínské kauzy. Je jím zřetelná nevůle zabývat se racionálně vlastním problémem atomové energie a soustředění na emocionální aspekty a politický dopad.

Reportér nejsledovanější televize tak se stejnou osobní zaujatostí, s níž popisuje detaily vraždy v Horním Postrkově, předvádí divákům nepředstíraný úžas, že tak velký reaktor může být spuštěn tak malou páčkou a není jej nutno roztlačovat třeba traktorem. Ilustruje tak názorně, že česká debata o Temelíně postrádala odbornou rovinu s výjimkou ekologické. Odůvodňovalo se to tím, že jaderní inženýři do věci nemají co mluvit, neboť by to byl střet zájmů. Jistě, nelze od nich očekávat, že se postaví proti elektrárně.

Na druhé straně však nelze tvrdit, že tu dochází k neověřenému a unikátnímu propojení ruské reaktorové technologie s americkou bezpečnostní technikou, když to prostě není pravda a takto kombinovaná jaderná elektrárna byla už před lety postavena ve Finsku.

V této souvislosti není bez zajímavosti jedna z esejí k miléniu, které od počátku roku pravidelně tiskne anglický a velmi prestižní přírodovědecký týdeník Nature. Chauncey Starr, zakladatel a emeritní prezident kalifornského výzkumného institutu pro otázky elektrické energie, v ní popisuje klikatou cestu atomové energie dvacátým stoletím, včetně nepřehlédnutelných a vysokých rizik. Zároveň však soudí, že i když dnes tento energetický zdroj vyšel totálně z módy, téměř jistě se do ní jednou, až fyzici vyřeší kritická místa, vrátí. Pokud se svět nezřekne růstu spotřeby energie, dodejme. Což je ovšem v době, poznamenané právě kultem růstu, velmi málo pravděpododbné.

Václav Klaus už má svoje stránky

Gigantičnost temelínského problému zcela zastínila jinou pondělní událost, dle mého názoru rovněž velmi významnou. Bylo to zahájení veletrhu informačních technologií Invex v Brně. Na konferenci nazvané „Informační technologie - módní vlna versus vážné úvahy" pronesl úvodní projev snad nejprominentnější odpírač využívání internetu v Česku Václav Klaus. Co víc, týž den bylo možno přidat si k bookmarkům čili oblíbeným adresám i tu jeho: www.klaus.cz

Klausův projev je rozhodně zajímavý a lze ho jen doporučit ke čtení. Dosavadní povrchně jedovatý postoj vůči informačním technologiím vystřídalo kritické zamyšlení nad tématem, které hýbe světem. Ani náhodou nejde o nějaké sypání si popela na hlavu. Rozhodně však jsme přinejmenším svědky přístupu, u českých politiku ne tak zcela běžného. Totiž sklonění se před fakty a nikoli jejich přizpůsobování vlastním či přejatým teoriím.

Upozornění na to, že do českých končin přicházely právě informační technologie častěji jako nabízená možnost, pro jejíž využití je teprve třeba hledat uplatnění, než že by si je vynucovala skutečná potřeba, je podstatné, protože bez tohoto vědomí je mnohé postoje i počáteční problémy české cesty využívání těchto technologií obtížné pochopit, natož vysvětlit.

Nebyl by to však Václav Klaus, kdyby k ano nepřidal ale. Velmi rezervovaný proto zůstává nadále k nové ekonomice, která je od rozšiřování informačních technologií odvozována a která má být momentem skokové proměny globálního hospodářství.
Klaus nadále soudí, že příčiny nynějšího růstu nejsou založeny na existenci světové informační sítě, nýbrž na starých dobrých ekonomických principech klasického trhu.

Svůj projev Václav Klaus uzavírá konstatováním, že „Moderní informační technologie jsou pro mne - a to současně - integračním i desintegačním prvkem lidské společnosti. Vedou k větší hustotě kontaktů na straně jedné, ale i k větší izolovanosti lidí sedících u svých počítačů na straně druhé. Která z těchto tendencí zvítězí, je jen na nás," končí Václav Klaus a tentokrát s ním nelze než souhlasit.