Sobota 21. října 2000

předcházející

Co se děje u nás, do toho nikomu nic není!

Patří už v Česku ke svérázu národní politiky, že je národní až příliš. Nemyslím tím samozřejmě, že by se český parlament namísto řešení domácích problémů měl zabývat otázkami celoplanetárními. Jen to, že i při posuzování problémů domácích by vždy měly být brány na zřetel také aspekty zahraniční.

Je přece užitečné dát najevo alespoň minimální zájem o názor sousedů, byť jde i o obyčejné pálení listí na vlastní zahradě - zejména, vane-li vítr jejich směrem. V české politice se tak však nestává, a když, tak spíše pět minut po dvanáté než před dvanáctou. Příčiny takového chování jsou celkem jednoznačné.

Žádná nit se netáhla krátkými československými dějinami tak důkladně jako pocit, že se o tomto státě rozhoduje zásadně bez něj. Nástupnické Česko to evidentně prostě nechce opakovat. Není a asi jen tak nebude znamenitější ilustrace této teze, nežli je kauza temelínské jaderné elektrárny.

Mimochodem, dost možná i proto, že Temelín je dědictvím československé minulosti, symbolem síly zprvu betonářské, později energetické lobby, které obě proklouzly z minulé éry do té dnešní téměř nepoznamenány.

Když už však žádná vláda nedokázala najít dost odvahy, aby se těmto gigantům socialistického hospodářství dokázala postavit, měly si najít alespoň trochu času na vysvětlení sousedům, co že to vlastně staví, proč to staví a proč se toho opravdu nemusejí bát.

Alespoň jedna z nich si už dávno měla najít čas na cestu do Vídně i do Horních Rakous, kde jsou regionální politici nejagilnější a vysvětlovat jim svá stanoviska. Namísto toho však pražští politici teměř unisono tvrdili, že pod pokličku českého atomového hrnce smontovaného z ruských a amerických součástek nikdo nakukovat nebude a mávali kolem sebe úmluvamai o ochraně průmyslových tajemství.

Je to nepochopitelné chování - zejména, když ve vrcholové politice u nás v devadesátých letech působila celá řada lidí, kteřé právě jaderné problematice rozumějí a vysvětlovat české postoje by měli umět.

Výsledkem tohoto podcenění problému jsou česko-rakouské vztahy těsně nad bodem, kdy zamrzá i líh. Začaly blokády hranic, problém byl přenesen do Bruselu, a dnes eskaluje do lehce absurdních rovin. Dědicové husitských tradic vyzývají na internetu k bojkotu benzínových stanic OMV.

Kdosi z Jihlavanů prý přišel na nápad zablokovat hranice pro změnu z naší strany a to na dušičky, aby předchozí rakouské blokády odnesli alespoň jejich mrtví předkové.

Co tedy dál? Momentální bruselská podpora, spočívající především v nepodpoře Rakušanů, je sice pro českou stranu užitečná, avšak nic neřeší. Podstatná je nyní schopnost spíše domluvy nežli formalizované dohody. To ovšem znamená ochotu zapomenout na bonmoty i vnitropolitické hrátky. Jenže jediné, na čem se však zatím zástupci obou stran shodli, je, že se neshodnou.

Evropská komise rovněž dala najevo, že s přidružovacím procesem nemá temelínská elektrárna nic společného a jeho výsledek neovlivní. Přímo jistě ne. Nepřímo však nepochybně ano, minimálně proto, že Rakousko je jednou ze zemí, které budou Česko do unie přijímat. Na to by Praha neměla zapomínat.

Komise prý rovněž hodlá ustavit jakousi atomovou skupinu, která by vytvořila obecný evropský standard jaderné bezpečnosti. Ten by v budoucnu měl podobným sporům zabránit - pokud by se tedy v budoucnu ještě někdo pustil do tak pochybného podniku jako je stavba jaderné elektrárny.

Právě v ustavení tohoto bezpečnostního standardu bude snad jediný přínos temelínského dobrodružství. Škoda jen, že k němu nedošlo dřív, a že před stanadrdy bezpečnosti atomových reaktorů dala Evropská unie přednost standardům zakřivení a délky banánů. Možná, že kdyby zvolila opačné pořadí, ušetřili by čeští daňoví poplatníci pěkných pár miliard.

Jak se prodávají licence na nové mobilní telefonní sítě

Tuto planetu obývají novodobí telefonní nomádi, dočetl jsem se ve středu na první straně listu International Heral Tribune. Tedy - mobilní telefonní nomádi. Nepovažují za důležitou adresu, ale telefonní číslo, na němž je zastihnete. V pondělí ve Washingtonu, v úterý v Kodani, ve čtvrtek v Bakově nad Jizerou a o víkendu zase ve Washingtonu.

Mobilní telefonní sítě a jejich uživatelé jsou zkrátka želízkem v ohni, jak říkávali naši předkové rozhodujícícm záležitostem v dobách, kdy nejrozšířenějším komunikačním prostředkem byl obecní bubeník na návsi.

Co platí globálně, má i svou lokální tvář. Mobilní telefony, respektive další generace mobilních telefonních sítí, byly podstatnou součástí licitace v rámci prvního kola dohadování poslanecké sněmovny o podobě rozpočtu na příští rok.

To letošní dohadování má vskutku ojedinělou podobu. Začalo vlastně už na počátku roku, kdy do dodatků opoziční smlouvy byla vtělena výše povoleného schodku. Vláda tedy rozpočet sestavovala s vědomím, co smí a co ne.

Hotový výtvor nejdřív probrali šéfóvé smluvních stran a teprve, když se dohodli, že se dohodnou, octl se v poslanecké sněmovně. Schodek, který vládě laskavě umožnila smluvní opozice, měl být dodržen kromě jiného pomocí prodeje licencí na nové mobilní telefonní sítě, jejichž očekávaný výnos byl zahrnut do příjmové části rozpočtu.

Opozice však celkem logicky soudí, že to je příjem mimořádný a tudíž by měl sloužit mimořádně, to jest, vše nad dvacet miliard korun by mělo jít na umořování státního dluhu. To za prvé. Za druhé se domnívá, že licence by neměly být prodány někomu ze zájemců, kterým je vláda nabídne, nýbrž že by měly být vydraženy v aukci, tak jako se to dělá v některých jiných zemích.

Kdo si vzpomene na způsob, jímž byla udělena licence na celoplošnou komerční televizi, musí tento názor chápat. Navíc, dražba může vynést i několikrát víc než přímý prodej. Pravda, skrývá se v tom jeden háček. Licence je totiž časově omezena a čím výš se v aukci vyšplhá její cena, tím, vyšší budou celkové náklady toho, kdo síť získá. Ten je přirozeně promítně do ceny provozované služby, neboli do ceny telefonních hovorů.

Hodně zjednodušeně řečeno, ten státní dluh, jakkoli ho nadělaly vlády minulé i ta současná, zaplatí stejně budoucí daňoví poplatníci.

Rozpočet nyní poputuje do poslaneckých výborů a jednotlivé kapitoly nepochybně doznají dílčích změn. V druhém a dalším čtení pak do něj přibude celá řada kuriózních investic, jejichž smysl budou chápat jen sami předkladatelé pozměňovacích návrhů, případně jejich spolurodáci.

Nakonec však lze poměrně s jistotou předpokládat, že tento rozpočet projde sněmovnou poměrně snadno. ne proto, že by byl tak dobrý, ale proto, že je to v zájmu stability politického prostředí, jak je jmenuje smlouva, v jejímž rámci se poslední dva roky odehrává politický život země. Dostatečná většina bude pro, ostatní buď budou hlasovat proti, nebo opustí na protest sál.

Vyjde to však nastejno. Bude možno jen s lítostí konstatovat, že i když psi těch nejšlechtilejších plemen štěkají těmi nejmoudřejšími hlasy, po moci žíznící karavana smluvně opozičních velbloudů se sune dál a zastavit ji mohou jen příští volby.