Sobota 28. října 2000

předcházející

Jak neslavíme 28. říjen

Takto začíná svůj článek v pátečním Právu dlouhodobě nejpopulárnější postava české politické scény Petra Buzková: "Už dlouho jsme neslavili 28. říjen v tak vzedmuté nacionální atmosféře jako letos." Má na mysli temelínskou jadernou kauzu a ráda by, aby zazněl také její názor.

I velmi laskavého čtenáře ovšem v tu chvíli napadne, že skutečnosti by mnohem víc odpovídala pouze věta téměř holá: "Už dlouho jsme neslavili 28. říjen." Neboť i když pro Českou republiku jako stát a pro všechny její instituce je 28. říjen stále ještě svátkem nejvýznamnějším, pro velmi podstatnou část jejích občanů je zajímavý pouze, pokud připadá na pracovní den. Jen tak totiž skýtá možnost nejít do práce a věnovat se buď svým koníčkům či dnes tak oblíbeným jednodenním rekreačním zájezdům do hypermarketů.

Odpovědí na otázku, proč tomu tak je, se nabízí víc. Za prvé je to i jen letmé ohlédnutí zpět do dějin dříve československého, nyní českého státu. Z osmdesáti dvou let jeho existence byl 28. říjen plnohodnotným a nezpochybňovaným svátkem necelá tři desetiletí - za první republiky, tři roky po druhé světové válce a čtyři roky po listopadu 1989.

Nejpočetnější části české populace, poválečným babyboomers, však od školky vtloukali do hlav, že jde o jakýsi Den znárodnění. Dnes, v předpenzijním věku však čeští občané považují znárodnění za jakési sprosté slovo a vzhledem ke zkušenostem, které s ním mají, ani není čemu se divit.

Za druhé, od rozdělení Československa zní stále častěji kritika československých mýtů. Ano, o mýtech se mluví častěji než o československém dědictví. Nejen o mýtu jednotného československého národa, ale i o mýtech dalších - o mýtu téměř ideální prvorepublikové demokracie a o mýtu neobyčejného hospodářského úspěchu tehdejší československé ekonomiky. To ohlédnutí totiž napovídá, že ideální demokracie první republiky stála a padala s osobností zakladatele československého státu Tomáše Garrigue Masaryka.

Stejně tak opěvovaná československá ekonomika se ze světové hospodářské krize z počátku třicátých let vzpamatovávala podstatně obtížněji než skutečně fungující země - a to rozhodně nevypovídá o její síle.

Českým občanům je navíc nabízeno více dnů, kdy mají příležitost uvědomovat si svou občanskou identitu. Například den vzniku České republiky a od letoška i svátek svatého Václava. Zda je čeští občané přijmou, je však otázka - stejně jako to, zda vůbec cítí potřebu vyjadřovat svou státní identitu nějakým svátkem a zda je skutečně nezajímá jen od pondělka do pátku.

Je proto velmi snadno představitelné, že půvabná Čapkova pohádka o tom, jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen, která v totalitních dobách v té krásné knížce chyběla, bude chybět znovu. Ne, že by ji někdo znovu zakazoval - ale prostě proto, že děti nebudou chápat, o co vlastně s tím vyvěšováním vlajek zrovna 28. října jde a rodiče jim to nebudou umět při posezení u McDonalda vysvětlit.

Nezávislí kandidáti dráždí ODS

Opět o týden blíže volebnímu víkendu se začínají konečně rýsovat jiná volební témata než slogany z dílen reklamních agentur najatých jednotlivými politickými stranami a stížnosti na charakterové vady jednotlivých kandidátů, odhalované v rámci kampaně jejich soupeři.

Například čím dál zřetelněji se stává tématem těchto voleb slovo nezávislost a slovní spojení nezávislý kandidát či nezávislý politik. Kritice je podrobuje zejména Občanská demokratická strana a v jejím rámci pak nejhlasitěji její předseda Václav Klaus.

Velmi stručně řečeno soudí, že absolutní nezávislost neexistuje, neboť na někom či na něčem je závislý každý. Navíc je dle těchto názorů iluze nezávislosti spojena s nezodpovědností, neboť takový kandidát či politik se nemusí zodpovídat žádnému korekčnímu či referenčnímu mechanismu, čímž Václav Klaus rozumí nikoli voliče, nýbrž výhradně politické strany.

Proto považuje nezávislé kandidáty za nebezpečné demokracii. Tyto postoje nejsou u něho ani u ODS žádnou novinkou - nový je pouze důraz, s nímž je téma vnášeno do veřejné debaty. Občanští demokraté si evidentně uvědomují, že zatímco na úrovni nejdůležitějších voleb do poslanecké sněmovny je stranický princip chráněn volebním systémem celkem spolehlivě, ve volbách senátních a zejména komunálních jej vážně ohrožují právě nezávislí kandidáti.

Pokud se to projevovalo jen v obecních zastupitelstvech, nechávaly velké politické strany občany na pokoji, nechť si tam dole volí toho, komu sami důvěřují. Loňské razantní vítězství Václava Fischera hned v prvním kole mimořádných senátních voleb však ODS zcela překvapilo.

Nejvyšší stratég strany si evidentně uvědomil, že i ve větších volebních regionech než je obec, jsou jeho volební výsledky nestandardizovanými jednotlivci ohrožovány a právě před nimi nyní ze všech sil varuje - jak v případě senátu, tak v případě krajských zastupitelstev. Škoda, že se však debata drží jen v jedné rovině - totiž fungování politického systému.

Otázku, proč tolik občanů dává přednost někomu jinému nežli standardním stranám, lze totiž zodpovědět i něčím jiným, než tím, že nezávislost je v Česku přeceňována. Neméně důležité je ptát se, kolik občanů volí nezávislé proto, že jsou zklamáni chováním politických stran a jednáním jejich kandidátů. To ovšem znamená dokázat se sám sebe zeptat, co dělám špatně, že mě lidé nechtějí volit. Tímto nadáním však ani Václav Klaus, ani jeho soupeř a partner v jedné osobě Miloš Zeman obdařeni nejsou.

Výsledky těchto voleb proto ovlivní nejen složení senátu a krajských zastupitelstev. Pokud se prosadí alespoň část nezávislých kandidátů, lze očekávat další tlak smluvně-opozičního tandemu na další zužování volebního prostoru tak, aby se omezil na co nejmenší počet volitelných subjektů, nejraději pouze na dvě strany. A to nikoli pouze na celostátní úrovni, nýbrž i na nejnižších úrovních komunálních. Alespoň snaha prosadit klauzuli nutného pětiprocentního zisku i pro vstup do obecních zastupitelstev tomu napovídá.

Plány ministra školství

Přitom s volbami souvisí, nebo by mělo souviset, ještě jedno téma těchto dnů, totiž školství. Stále ještě totiž není jasná další existence víceletých gymnázií, nadále se diskutuje o způsobu financování vysokoškolského studia a nejnověji přibyla i otázka, zda zřizovatelem veřejných škol bude stát či obec.

Odpověď na žádnou z těch otázek není jednoduchá a v žádném případě by neměla být prvoplánová a rezolutní. Řekne-li český ministr školství Eduard Zeman, že trvá na zrušení víceletých gymnázií, lze to akceptovat pouze jako jeho názor osobní, nic víc.

Jako ministr však může pouze zdůrazňovat, že podle jeho názoru příliš časné rozdělování do kvalitativních či společenských vrstev není spravedlivé nebo rozumné a snažit se o tom přesvědčit ostatní. Stejně tak musí umět vysvětlit, proč se bojí, že místní zastupitel bude v místní škole prosazovat zájmy, které škodí místním dětem, jejich rodičům i učitelům. A proč o nich lépe rozhodne úředník z ministerstva.

Snad proto, že o obsazení skutečně rozhodujících míst na ministerstvu se rozhoduje v politických stranách, zatímco o tom, kdo bude v zastupitelstvu, rozhodují přímo voliči? Řekl bych, že to, jak dokážou jednotlivé politické strany - ale i nestraničtí kandidáti odpovědět třeba na tyto otázky je podstatnější, než předkládaná, poněkud esoterická pře o tom, zda politická nezávislost je či není možná.