Sobota 4. listopadu 2000

předcházející

Prezidentův boj
se smluvněopozičními stranami

Jakkoli by v soutěži o počet řádků a minut, které česká média věnovala jednomu člověku, zvítězil tento týden uprchlý vězeň Jiří Kajínek, zaslouží si naší pozornosti spíše muž z pražského Hradu než muž z pevnosti Mírov. A to nejen proto, že prezident Václav Havel byl tento týden nebývale agilní, snad i protože hodlal stihnout pár důležitých věcí, než odjede na zotavenou do Portugalska.

Havel zaujal už svým projevem před předáváním vyznamenání 28. října. Jeho razantní otázky, kdo že vlastně ohrožuje českou identitu a potažmo i české zájmy, pobouřily například šéfa senátního klubu Občanské demokratické strany Mirka Topolánka natolik, že se uvtípnul a pravil, že zkoumá, jak zkusit v Česku uplatnit „impeachment".

Ostatní ve Vladislavském sále přítomní občanští demokraté se ovšem zatím spokojili s tím, že po projevu, v němž Havel znovu dal najevo, jak výrazně nesouhlasí se snahou vložit veškerou moc v zemi jen a jen do rukou politických stran, ani netleskli. A Václav Klaus? Ten byl po celou dobu projevu tak ostentativně začtený do sešitku se seznamem vyznamenaných, až se zdálo, že se ta jména učí nazpaměť.

Pak přišlo pondělí a prezident ještě přitvrdil. Využil k tomu jedné z nemnoha pravomocí, které má a nepodepsal novelu zákona o České národní bance. Je totiž v rozporu se zněním ústavy, neboť mu odebírá možnost jmenovat guvernéra centrální banky a členy bankovní rady jinak než podle vládního návrhu.

Vzápětí přišel další tah, z něhož jak členům vedení ODS, tak lidem ze štábu sociální demokracie, nejspíš naskočily pupínky. Na své místo v úterý rezignoval guvernér České národní banky Josef Tošovský a prezident dal najevo, že jeho nástupce si vybere dříve, než nová úprava zákona vůbec bude mít šanci být uplatněna. Další guvernér banky bude tedy opět vybrán bez vládní kurately.

Ve čtvrtek prezidentův mluvčí oznámil, že Václav Havel napadl podáním Ústavnímu soudu zákon o politických stranách, neboť podle prezidentova názoru - a nutno dodat, že i podle názorů mnohých jiných - v kombinaci s novým volebním zákonem významně ohrožuje politickou pluralitu v zemi.

Čtyři konfliktní momenty během pouhých šesti dnů je i na českou politiskou scénu poměrně slušný výkon. Svým způsobem není divu, že Václav Klaus označil její momentální stav za prezidentův zápas s politickými stranami. Mělo by se dodat, že když už, pak tedy s některými politickými stranami. Je to však jen částečný obraz. Zápasníků je na totiž na scéně víc.

Potýkají se i strany mezi sebou. Dále bojují strany s nezávislými kandidáty. A do třetice se strany - alespoň ty některé - pustily i do občanů, kteří necítí potřebu být jejich členy a zároveň nedokážou hodit za hlavu pocit odpovědnosti za stav veřejného života.

Takovou situaci těžko může kdokoli, natož ctitel standardu označit za ideální. Neboť není pochyb o tom, jaký bude další vývoj prezidentem nepodepsaného zákona o České národní bance. Sněmovna vykoná dobře známé hlasovací cvičení a prezidentské veto odmítne. A prezident, jak jinak, pošle podání ústavnímu soudu, že byl porušen základní zákon.

Ústavní soud se tak pomalu, ale jistě přesouvá do pozice jakési malé, nevolené, třetí a nejvyšší komory českého parlamentu, nakonec zásadně rozhodující o záležitostech, kde se ostatní pilíře politického systému shodnout nedokážou, ač to mají v popisu práce. Vskutku neveselá bilance na prahu druhé dekády obnovené demokracie.

Napětí v České televizi roste

Nejslavnější český útěk překryl tento týden také nárůst tlaků i teplot v temelínském reaktoru a s ním související peripetie česko-rakouských vztahů. Stranou pozornosti zůstalo i vzrůstající napětí v České televizi. Vzhledem k tomu, že je to právě televize, co z největší části tvoří veřejný prostor, je to však poměrně závažný problém, který by zájmu veřejnosti unikat neměl.

I tady jsme totiž už dlouhodobě svědky snahy politických stran rozhodovat o všem a za všechny. Stranická nominace do všech typů rad, dohlížejících na elektronická média, se nejvýrazněji projevuje právě v České televizi, jejíž rada podle mnoha signálů ředitele Dušana Chmelíčka až zas tak pevně v jeho křesle nedrží - ba právě naopak, snaží se mu je rozhoupat.

Poradní sbor, který si tento týden ředitel Chmelíček vytvořil a poprvé svolal, evidentně má být protiváhou právě stranicky složené rady. Je však otázkou, zda je to protiváha dostatečně těžká. Je jistě hezké, že jde o osobnosti na stranách nezávislé, tedy alespoň formálně, avšak právě v daném složení by nezasvěcený pozorovatel mohl po přečtení jmen usoudit, že jde spíše o čestný výbor Sdružení pro zbudování pomníku Karoliny Světlé než o účinnou zbraň do tvrdého boje o další vývoj nejvlivnějšího veřejnoprávního média v zemi. Jména jsou to totiž úctyhodná, avšak dokážou všichni ti slavní lidé táhnout za jeden provaz?

Fázi jakéhosi ticha před bouří však připomíná i dění kolem dvou největších českých komerčních televizí. Čím víc se blíží termín mezinárodní arbitráže, zda američtí investoři do Novy byli okradeni či ne, tím je zřetelnější, že česká strana by dala přednost tomu, aby se spor urovnal potichu, bez soudu. Možná i tím, že by se společnosti CME nabídla namísto do jisté míry stagnující Novy možnost ovládat stále rostoucí Primu.

Bude-li spor ukončen právě takovým způsobem, bude ovšem velmi aktuální otázka, co se vlastně stalo. Jsme skutečně svědky boje dvou televizních společností nebo šikovně vymyšleného triku, jak získat dvě televize za jedny peníze? Ať už bude odpověď - dozvíme-li se ji kdy - znít jakkoli, s pravděpodobností hraničící s jistotou lze už dnes konstatovat, kdo prohrál. Český stát a čeští občané, až na pár výjimek, samozřejmě.

Nezávislí státní úředníci na obzoru

Dobrou zprávou tohoto týdne, byť zatím jen podmíněnou, je vládní návrh zákona o státní službě. Nejen proto, že takový zákon vyžaduje po Praze v rámci přičleňovacího procesu Brusel a že Česká republika je posledním z vážných kandidátů vstupu do unie, kdo jej dosud nemá. Také proto, že politické i hospodářské stabilitě každé země mnohem víc než smlouvy mezi papírově proti sobě stojícími stranami víc prospívá fungující a právně zakotvená státní správa.

Tu ovšem nemáme a momentálně každé nové volby mohou vést - s jistou nadsázkou, samozřejmě - k vylidnění všech centrálních úřadů a k novým politickým jmenováním i provozovatelů ministerských kantýn.

Nový zákon by měl umožnit politické jmenování jen na těch úrovních, kde má smysl a všude jinde by měl mít úředník definitivu. Nikoli v tradičním, rakousko-uherském slova smyslu, kdy jmenování zaručovalo dobré bydlo až do odchodu do důchodu. Smyslem zákona je stabilita, stvrzovaná pravidelnými testy úřednické zdatnosti. Navíc by zákon měl řešit i problém lustrační legislativy.

Od návrhu k jeho schválení je v každém parlamentu ještě dlouhá cesta - natož pak v parlamentu českém. Vždyť to byly právě politické strany, které vznik právě zákona o státní službě brzdily, v obavě, že ta strana či koalice, za jejíž vlády zákon vstoupí v platnost, už navždy petrifikuje pro ni výhodný stav.

Momentálně se zdá, že vládní návrh jsou ochotni podpořit poslanci čtyřkoalice. Zda je to stav trvalý, však nelze odhadnout, stejně jako to, jak účinné bude lobování odborářů, kteří se obávají kolize se zákoníkem práce. Každopádně však už to, že po mnohaletých tahanicích je vůbec nějaký návrh na stole, je malé vítězství.